UPSIDE-DOWN

Tisícerá modrá proč

2010-03-06T15:13:00.000+01:00

· Proč jsme všichni kultura Alfa

· Proč mají kluci dělat kratší kroky

· Proč jsme ještě nebyli na Hvozdu?

· Proč se půlce holek říká Jezinky

· Proč jsme se cestou z Hvozdu uzavírali do pevného kruhu

· Proč by měl Fík mlčet, když se vytváří masky

· Proč se oslovujeme cukříci a cukřenky

· Proč je potřeba naučit se slyšet i poslouchat

· Proč se dvacet dospělých lidí půl hodiny pralo ve sněhu s největším možným nadšením

· Proč nám tak vyhovují masáže „kvalitnějším“ olejem

· Proč je ztracená náušnice dobrým znamením

· Proč pro nás návleky už nikdy nebudou znamenat ty věci, co se dávají přes špinavé podrážky, aby se vevnitř nenašlapalo

· Proč je potřeba nechat přání létat na správném místě

· Proč nahoře vlastně nebyla taková zima

· Proč je třeba se před večerním nástupem objímat v chumlu a zkusit dojít až ke stožáru

· Proč být vlajkovou četou je někdy pěkně o nervy

· Proč jsme takřka vůbec nebyli na běžkách

· Proč je tak super budit se šálkem dobrého čaje, úsměvy a čtením/posloucháním/díváním se

· Proč jsme s sebou všichni vezli hrníčky

· Proč je důležité vědět, jaké tričko máme zrovna na sobě

· Proč se na matracích nedá produktivně dohadovat a vymýšlet

· Proč je oční kontakt tak důležitý

· Proč palmám nedělá dobře mráz

· Proč se při přemýšlecí procházce člověk musí soustředit hlavně na střídání nohou

· Proč se při fotbale může stát, že nebudete mít čím do toho míče kopnout

· Proč je mlha tematicky vhodný doplněk programu

· Proč dopísky tak zahřejí u srdce

· Proč je tak přirozené se maximálně usmívat

· Proč je důležité splašeně běhat s plastovým hrníčkem v ruce

· Proč musí být slyšet práskání bičem

· Proč zamyšleně koukat do plamínků svíček

· Proč celej den si zpíváme

· Proč je nutné umět improvizovat

· Proč umíme vyjednávat, aktivně naslouchat, plánovat, motivovat se a vést review

· Proč je možné se u deskové hry neuvěřitelně uhnat

· Proč lze zdolat čtrnáct osmitisícovek za jedno odpoledne (za předpokladu, že máte nezničitelného parťáka)

· Proč hrozí nebezpečí utopení v čaji v beruškovém hrnku

· Proč nebýt nemyslícím kolečkem

· Proč pokrývat zeď chytrými papíry

· Proč nosit dva batohy najednou

· Proč uctívat kuchaře

· Proč se obři bojí trpaslíků

· Proč se lano nesmí pouštět

· Proč se někdy procházka podle mince změní v rovnou cestu

· Proč nenechat ostatní vyskočit, je-li to jen trochu možné

· Proč zpívat u mytí nádobí

· Proč nám všem tak sluší modrá

· Proč si vzájemně prošlapáváme cestu a taháme se ze závějí

· Proč uskutečňujeme neuskutečnitelné

· Proč si dáváme chlupáče

Šikmá střecha (patetické poděkování)

2009-09-03T16:55:00.004+02:00

Děkuji.
Za:

tři roky existence Dream teamu, za tři/čtyři roky spolubydlení v různých koutech žluté koleje
těch pár kroků, které stačilo ujít, když jsem něco potřebovala (a dohromady to určitě hodilo neuvěřitelné množství kilometrů)
studenou vodu, která se lila horem do sprchy a za brouzdaliště, které vždycky zůstalo na podlaze
ty hektolitry kafe, čaje a kofoly, za haldu ibalginů, kila dobrot a mraženou mirindu
vzkazy na zrcadle a bílé tabuli, lístečky na dveřích, icq diskuze na vzdálenost pouhých několika metrů
písničky na přání, pohádky na dobrou noc a dějepisné příběhy
vytváření společných projektů a společnost při těch ostatních
vysvětlování matiky, fyziky a podobných hrůz
dlouhé a ještě delší diskuze, při kterých se probraly všechny problémy světa
sdílení slepičích starostí a drbání
koupelnové pokecy s kartáčkem v zubech
focení, kontroly textů a úkoly ze španělštiny a výtvarky
toleranci toho věčného datlování a svícení
za řešení problémů typu "okno zavřít/otevřít, světlo zhasnout/nechat svítit"
všechny vrstvy, co mi kdy byly půjčeny
střídavé uklízení pokoje a rady Ptáka Vytíráka
narozeninový dort a překvapení v zrcadlovce
tu společnou fotku s Toddem
Maňase, bílou tabuli, držátko na připomínky a kupu dalších věcí, které jsem dostala
stříhání vlasů (a uší) a luxusní odnos do sprchy
ten pocit samozřejmosti při příchodu do vedlejšího pokoje
místo za dveřmi, kde se při sezení na zemi tak dobře opírá o skříň a společné sledování filmů
usmíření po hádkách (jedno z nich bylo obzvláště potřeba)
nekonečné hodiny smíchu a ještě delší utěšování, když zrovna do smíchu nebylo
...
...
...

A za všechno ostatní, co se vypsat nedá.

Prázdninová zjištění (aneb co se o sobě dozvíte, když to nečekáte)

2009-08-13T11:07:00.002+02:00

1. Mluvíte ze spaní. Pravidelně, srozumitelně a za účelem komunikace, aniž by vám přitom vadilo, že dotyčná osoba je sice vzhůru, ale vy spíte. Zuzka to komentovala slovy: "Bydlím s tebou čtyři roky a zatím mi nijak nevadilo, že máš tencence si se mnou povídat i ve spánku."
2. Neumíte se ovládat. "Co je s tebou?" "Nestíhám, jsem unavená a je hrozná zima." "Tak ještěže neprší, to bych nechtěl zažít..." a "Přemýšlelas někdy o tom, že dospělý člověk by měl smích, pláč a únavu umět ovládat? Nechceš se to naučit?"
3. Vždycky jste chtěli bráchu, ale když pak jednoho máte, stojí vás komunikace s ním extrémní přemáhání. Nevlastní mladší bratr by byl rád, kdyby se veškerá pozornost soutředila na něj (ať si poslouží), je schopen se s vámi prát o müsli (které mimochodem vůbec nechcete), padesátkrát denně se vás zeptá, proč nejíte maso a jestli si vážně nedáte aspoň kousek kuřátka/rybičku/krevetku/klobásku. V aquaparku by byl šťastný, kdybyste ho topili nebo mu ukázali, že vám nevadí, když vás někdo drží přišlápnuté na dně (a když ho skutečně stáhnete pod vodu a necháte chvíli zápasit, cítí se ublížený. Když se tátou necháte zašlápnout, zatímco ležíte na dně, uplave pryč, než se stačíte zase vynořit. Hrajete-li s ním deskovou hru a má-li zrovna štěstí, budete muset celou dobu poslouchat jeho poznámky o vlastní šikovnosti.
4. Po sedmi letech studia vám německý jazyk pořád nic neříká. A když už ano, rozhodně ne tak, jak byste si představovali. Nacházíte se v bavorském městěčku a potřebovali byste si domluvit ubytování, anglicky tady ale nikdo nerozumí. Na maminčinu otázku, jestli to vážně nezvládnete německy, odpovíte kategorickým ne. Když se všechno nakonec vyřeší a ona se při psaní SMSky ptá, jak se řekne anglicky "napínavý", bez mrknutí oka opáčíte "spannend".
5. Člověk ve vašem okolí je ve skutečnosti Herkules (nebo nejste tak težcí, jak si myslíte.) A stále se pekelně bojíte výšek. Takže když pak po dešti jdete zkoušet lanovou houpačku, se strachem objímáte kmen a kloužete po mokré kůře, podaná ruka se rázem promění ve výtah a vy se zmůžete na pouhé: "blázne, strhneš se...seš celej?"
6. Nejste fotogeničtí ani extrovertní, ale doháníte to ulítlostí. Focení na golfovém hřišti (v pánských džínách a vlněné čepici), troubení do barevných frkaček a rétorické cvičení pak (skoro) nepůsobí jako problém. A šipky vám pořád nejdou, přestože alkoholu máte v krvi výrazně méně než ostatní. Abyste dostáli své ulítlosti, při příchodu na "brigádu" donesete "chilli papričky pro ostrý chlapy" a pak s úžasem zjistíte, že buď vy, nebo jeden z nich fakt slušně hrajete. (Teorie, že toho skutečně vydržíte víc než Herkules, se zamítá.)
7. Máte extrémně ovlivnitelnou slovní zásobu. V průběhu několika dní či hodin do ní přiberete slova jako výrazně (výrazně víc, výrazně horší...) či viď za každou druhou větou (přestože jste se mu vehementně bránili). A s přízvukem to funguje úplně stejně.
8. Dokážete si skvěle užít putování Bavorskem a Šumavou. Nevadí, že máte k dispozici jen čtyři dny, nejdete žádnou přemrštěnou vzdálenost a spíte pod střechou. (Všechno proto, že mamince "je 45, má v háji záda a už si nepotřebuje nic dokazovat".) Zároveň si na ty čtyři dny dokážete sbalit do malého batohu (dovednost osvojená ve světluškách, děkuji :)).
9. Máte CAE. Sice na B, ale jsou vaše. Po všem tom trojčení, že jste je neudělali, ze sebe máte skoro dobrý pocit (ale to Áčko byste prostě chtěli...). Dokonce jste našli ten papír, který vám umožnil se dostat do výsledků na internetu a můžete si s ním vyzvednout certifikát, pokud ho do října neztratíte.
10. Zvládli jste si uklidit pokoj, který obsahoval věci odvezené z koleje, pozůstatky balení a vybalování z tábora, chaty a Bavorka, zbytky moduritového tvoření a rýži ještě z ObRoku. (Z toho je vidět, že zázraky se dějí, jenom je za nimi schovaná spousta dřiny.)

Střepy nosí štěstí...ale co s rozbitým talířem?

2009-05-21T15:33:00.005+02:00

"Za pletivem" (jak říká M.) právě skončilo první předávání maturitních vysvědčení.

Po čtyřech letech pro naše nejstarší OG mates nastal čas uniformu svléknout a už neobléct. Po čtyřech letech odcházejí a nechávájí za sebou...kromě jiného například nás ostatní. Zítra na snídani už nebude potřeba sextánsko-oktavánský stůl. Pan Rétor nebude moct říkat, že jde pozdě, protože "něco řešil se třídou". Vrchní patro naší koleje zůstane poloprázdné a na zdi v hale školy bude dál viset plachta z prvního maturitního plesu, obklopena stojany se spoustou fotek. Nikdo nerozezní divadlo stejným hlasem jako D., školní autobus možná bude jezdit včas. Nikomu nebudou z batohu koukat obalené meče s logy různých bitev. Až bude nejhůř, nebude žádná švýcarská čokoláda. Jedna z nejpracovitějších a nejskromnějších osob přesune své úspěchy jinam. Po někom tu zůstanou vlastnoručně zpracované maturitní otázky z IVT. Jiné známé tváře najednou nepotkáte v tělocvičně ani na hřišti, na modelu OSN se budou podílet jiní. K. vám možná postaví dům, až si to jednou budete moct dovolit. A. už nebude na rozesmátých fotkách, Z. a K. přestanou představovat ustálenou OG dvojici....

OG najednou připomíná obrovitý malovaný talíř, který se používá při slavnostních příležitostech. Je funkční, krásný a celistvý. Blýská se a působí nerozbitně. A potom se kus odlomí a při pádu ze zdi navíc rozbije na titěrné kousíčky. Ty jsou malované, také se blýskají a působí nádherně. Jsou připraveny v kombinaci s dalšími střípky vytvořit další talíř, úplně jiný. Ovšem původním talíři tak zbydou ostré a nepřirozené okraje, které budou ukřičeně připomínat, že takhle předtím nevypadal. Hrany se časem obrousí a místo vyplní novými střípky, takže celek bude zase působit kompletně. Vy ale budete vědět, že došlo ke změně.

Začínám se děsit chvíle, kdy i my jako nicotné úlomky porcelánu vypadneme zpoza pletiva.

We will miss you, guys.

Opožděné ozvěny ObRoku

2009-05-16T22:13:00.006+02:00

Algorithm march

Brnění bránice

Citron + cukr

Čekání na rok 2011

Dotazníky pro Šípka

Ďábelský ohňostroj

ERROR

Fialovo-zelený blob

Gymnázium Jaroměř

Hlášení ObRok kachny

Chyba nechávat své věci bez dozoru

Inspiro

Josefov a Jaroměř

Kasematy

Lidé

Milá setkání

Neopakovatelnost

Ňamky k obědu

Odpočinek

Prach

(s)Qělý servis tým

Ručníky

Řev z okna vlaku

Schody (do nebe?)

Šílené záchvaty smíchu

Tunel

Ťik-takání pádícího času

Úžasné počasí

Voda – docházející pitná, ledová říční

Widle

Xichty/i/ění

Yellow T-shirt

Zzzima

Žluté stripy

A Cup of Warm Emotions

2009-04-22T16:31:00.004+02:00

(Stolen from a part of what is possibly supposed to be "English state maturita" next year or even later.)

Thousands of research projects are being carried out all the time. Some sum up what we already know, some offer new ideas as well as solutions and some deal with subjects you have never thought would be worth thinking about.

Scientists have come up with new findings about what you think of other people if you are holding a hot drink. People with either hot tea or coffee in their hands feel that other people are much warmer in personality than what people without drinks (or people given a cold drink) say.

Going back to the origin of the metaphor “to be warm” applied to people, we may realize the characteristic of “warmth” in a person is strictly linked to your emotional and physical life.

Also, people who feel lonely often feel cold, too, and that is just another example of the same phenomenon – if you feel well, you tend to think well of others. And feeling warm emotionally makes people much more generous and trusting. To prove this point of the theory, the researchers tested people after they had drunk their drinks on whether they wanted gifts for themselves or for their friends.

Interesting, isn’t it? From now on, I will always carry a cup of tea or coffee with me.

SWEET UP YOUR LIFE!

2009-04-15T10:46:00.005+02:00

stálo na cukru, který mi klarrrka věnovala v icebaru pod kaprunskou sjezdovkou. Motto sice super, ale tenhle pytlíček to asi nezvládne zajistit, řekla jsem si a strčila cukřík do levé kapsy lyžařských kalhot (na okraj se musím pochlubit, že jsem si na něj vzpomněla a z kapsy ho vyndala, takže pračce to tentokrát neosladím).

Schovala jsem ho ne proto, že jsme kdysi tyhle cukříky sbíraly (a táta, který často cestuje, pije kafe a nesladí, byl ideální dodavatel), ale jednoduše kvůli tomu, že bych si to měla pořád připomínat. Poslední dobou víc než jindy řeším jednu skládačku. Jednotlivé její dílky jsou kolečka, která ostošest cvakají v mé hlavě, cílem je najít jedno z řešení, při kterém bude výsledný mechanismus přinášet víc...štěstí? radosti? optimismu?
Nebudu se teď pouštět do úvah, co to vlastně znamená, zatím se omezím jen na to, že budu pro ty titěrné kousíčky hledat na obrovské ploše nějaké lepší umístění. Trochu to připomíná Setonovu hru (ne, neříkejte, že znáte maximálně Setonův hrnec, prosím), kde se různé druhy kamenů pokládají do velké mřížky. Úkolem tentokrát není pamatovat si výsledný obrazec, ale vytvořit ho tak, aby se dal dobře zapamatovat ve chvíli, kdy to začne mít nějaký smysl.
I průběh se hře nápadně podobá - dokud všechny kameny neleží na mřížce, celý plán je zakrytý a změny neviditelné pro všechny kromě jedné osoby. Ta osoba teď děkuje všem, kteří stojí za zástěnou (ať už tam byli vždycky, nebo se najednou objevili) a podávají dovnitř kameny spolu s tím, co hráč nejvíc potřebuje - podporou.

Motivace?

2009-01-06T17:48:00.003+01:00

Jednou jsem při pročítání blogů známých mých známých narazila na seznam odkazů nadepsaný "skomírající blogy" a zděsila se, jak byl ten list dlouhý. Teď mám najednou pocit, že už bych se nemusela nikam proklikávat, abych jeden takový našla. Neobjevují se tu nové příspěvky (lépe řečeno nové HODNOTNÉ příspěvky), neobjevují se tu komentáře (možná proto, že není co komentovat?). Něco se vytratilo.

Vím, že článků s podobným titulkem se denně vyrojí na netu neskutečné množství, ale stejně tohle publikuju. Koneckonců, když je jich tolik, jeden navíc už nikoho nezabije. Když jsem tenhle blog začala vyťukávat, dělala jsem to proto, abych se mohla vyjádřit, vybít a třeba podělit o nějaké dojmy. Přesně jak jsem uvedla do prvního příspěvku a následně do profilu. Jakmile jsem měla něco, o co by stálo za to se rozdělit, přemýšlela jsem, jak to sem napsat. Samozřejmě, že se tím ta spousta impulzů značně zredukovala (buď jsem se nedokázala správně vyjádřit, nebo se jednalo o věci naprosto nevyjádřitelná nebo jsem zkrátka nestíhala, byla líná nebo neměla přístup k internetu po tak dlouhou dobu, že by příspěvek úplně ztratil aktuálnost). Psala jsem, protože mě to bavilo, protože jsem doufala, že to někdo čte a protože mi to dalo možnost se někde "svěřit", popřípadě prostě vykecat. Měla jsem ráda tu modrou plochu s bílým textem a lamou, líbila se mi ta lama na pravém okraji, která se dá krmit senem a dělala mi radost moje "na hlavu postavená" fotka, protože mě to všechno nějak vystihovalo a říkalo ostatním, kdo Markys vlastně je.

V poslední době to nějak nefunguje. Ubylo času, ubylo energie a hlavně se nějak pomalu a nenápadně smrskla chuť něco psát. Blog se v poslední době omezil na kombinaci seznamů, volných toků myšlenek, kraťoučkých myšlenek a fotoalba. Už to není on.

I když to tak možná vypadá, nechci ho úplně opustit. Ani se jen smířit s tím, že příspěvky nebudou tak četné a kvalitní, dokud se sebou něco neudělám. Prostě asi světu s lamou ve znaku dám chvíli pauzu, chvíli, kdy nebudu usilovat o udržování nějaké "živosti" násilím.

Až přijde změna, tmavomodrá Růženka se zase probudí, nebojte (přijde jedna střelená slečna a vzbudí ji bušením do kláves).

20 dní prázdnin

2008-12-28T10:09:00.002+01:00

Už skoro tři týdny tenhle blog spí. A není to tím, že bych měla takovou spoustu práce, protože stíhám docela dost věcí, které se ničeho důležitého netýkají.
Takže jsem třeba:
sehnala všechny dárky
upekla téměř všechno cukroví
uklidila byt
uvařila vánoční jídla
slyšela vánoční koncert
začala existovat na facebooku
viděla první řadu The Big Bang Theory
sehnala nový kabát a šálu
přečetla nějaké knížky
viděla vánoční Staromák
byla na výstavě v Projektilu
navštívila Starbucks
pomohla uklidit klubovnu
byla nakoupit barvu a smeták

O tom všem časem napíšu...

Yes We Can

2008-12-08T10:59:00.003+01:00

Není to tak dávno, co jsme ve škole "volili" amerického prezidenta a poté sledovali povolební projevy obou kandidátů. Výrok "Yes we can" pak pár dní zněl po chodbách v každé více či méně použitelné situaci. A na tohle jsem před chvílí narazila na internetu:

Obamovský otvírák nazvaný Yes We Can: při každých volbách se objeví nějaké zajímavé produkty, ale tento prý patří mezi ty nejpodivnější. Reuters píše, že otvírák, který sází na heslo Obamovy kampaně "Ano, můžeme", může znamenat skutečný poklad pro příznivce budoucího amerického prezidenta. Otvírák by mohl také potěšit srdce nejednoho lingvisty, protože tato kuchyňská pomůcka využívá slovní hříčku. Slovo "can" v angličtině znamená moci, ale i plechovka. (http://www.novinky.cz/clanek/155886-desitku-nejhloupejsich-vanocnich-darku-vede-jecici-kure.html - a ten titulek zní taky výborně...)

2008-12-01T12:23:00.001+01:00

Zasněženo

2008-11-24T11:04:00.003+01:00

Sraz, na kterém v domluvenou dobu nikdo nebyl (a stejně všichni dorazili). Čtyři "vedoucí", pět dětí (věkový průměr cca 8let). Cesta vlakem a pinkání do balónku. Sněžení. 5 km chůze.

"Koukej Markys, kravátka!". Kamenný most. Koulovačka. "Už tam budem?" Konečně chata. Kamna, která se pomalu rozehřívala. Venkovní program. Cítíte ruce? Brambory na loupačku z jednoho talíře. Skvělé vojenské kabáty z roku x. Vajíčko v košíku a na padáku. Genderová studie. Komixy a scénky. Kombinovaná večeře. Další scénky. Tramvaj. Chrasťa-destruktér. Čaj a čaj. Dvouhlavá saň v nafukovacím kruhu. Námořník Pepík a opička Rrra. portrétování. Smích. Záchranný pokec a zasloužený spánek. Nekonečný úklid, cesta napřed. "Já už nemůžu." "Stejně nás nedoženou." Čekání a Ať žijí duchové. "Pomůžeš mi rozepnout batoh?" Koulovačka, sněhulák, tiskání andělíčků. "Už jede - odsněžte se navzájem...jo to není on, tak se zase klidně zasněžte." Cesta nacpaným autobusem, chytání dětí v zatáčkách. "Markys, já bliju..." "Mě je taky špatně..." Zvedání nohou pro štěstí. Pláč kvůli špatnému lístku a dlouhé nosy do vedlejšího vagonu metra.

Mávání. Bílý límec a omluvenka z tělocviku.

A na snídani Ondra (úplně vysmátej): "Já vám musím něco říct!..Normálně včera jdu do metra a vidím takový malý dítě s obrovským batohem. Říkám si, že je fakt borec...za ním další a ještě jedno, a další dvě. A ZA NIMA MARKÉTA!!!!!" (dlouhá odmlka kvůli záchvatu smíchu)

RK ERROR

2008-11-15T09:08:00.003+01:00

Ukradeno odvedle.

Pohádka o vybraných předmětech (Are you kidding me?)

2008-11-06T15:41:00.005+01:00

Na začátku roku jsme si vybrali z určených okruhů předměty, které chceme dál studovat. Zajásala jsem, zbavila se chemie, fyziky a zeměpisu a těšila se na dějepis, civics a biologii. Biologie nezklamala: náročné, ale zajímavé (a technické v té nejmenší možné míře). Dějepis rozdělený na dvě části: polovina anglická (případná příprava na A-levely), ta druhá česká (příprava ke státní maturitě). Dva různí profesoři, dvě historická období. Civics z jedné poloviny přešlo do češtiny (což je škoda, ale alespoň nás maturita nepřekvapí), z druhé jsme měli slíbenou sociologii v angličtině.

Vybraný profesor ale Civics vůbec neučí, svůj příděl hodin věnoval ekonomii, která se nám "bude hodit". Ok, beru, alespoň je to anglicky a určité povědomí není k zahození. Vyučování se rozjelo, začali jsme pracovat.

Dva týdny po zadání půlročního projektu (Stock Market Tracking) jsme přišli do třídy a místo Historika-Ekonoma potkali Myslitele. Vysvětlil nám, že pan Historik-Ekonom je také Sportovec a že nemůže svůj tým trénovat jindy než v čase našich hodin. Abychom nesmutnili, dostaneme místo něj pana Cizojazyčného.

Pokyny, které zanechal Sportovec, výrazně měnily zadání projektu, který už měl být rozpracovaný. Myslitel nás naštěstí ujistil, že můžeme zachovat původní podmínky místo kompletního přepracovaní. A abychom se nenudili, zanechal nám na rozloučenou domácí úkol.

Za necelého čtvrt roku je to již druhý profesor, který nás přenechal někomu jinému. První byl pan Vzdělanec.

Bez kontextu

2008-10-29T21:35:00.001+01:00

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že se všechno nezadržitelně ubírá do háje.

Doma

2008-10-17T18:36:00.003+02:00

Konečně doma. Je pátek večer a já sedím u počítače, piju čaj a povídám si. Cítím se geniálně. Idylka se poněkud pokazila cestou ze školy, kdy jsem zjistila (ano, už zase), že s sebou nemám klíče. Nakonec jsem strávila dvě hodiny v knihovně a aspoň si půjčila něco ke čtení.
Zítra jdu na akci, která se zatím tváří skvěle (http://zprahyvid.skauting.cz/).

V neděli asi budu dodělávat resty a potkávat se. A za týden jsou podzimky.
Vlastně si tak nepřipadám, ale měla bych se teď pořád usmívat.

Naposledy jsem tu takhle seděla před měsícem.

NNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNN

2008-10-15T11:00:00.006+02:00

Nestíhám. Nechci stíhat. Nezvládám. Nerozumím. Nedaří se.

Nespravedlivá, neorganizovaná, neproduktivní.

Nastydlá, nazlobená, nepříjemná.

Nuda, naslzeno, nedosažitelnost.

Nic, nebo nanic?

Nevím.

Školní střípky

2008-10-08T12:02:00.002+02:00

Uprostřed dvouhodinovky biologie:
"Paní profesorko, nemohli bychom si dát přestávku?"
"Ne."
"Když ono tam pak už nebude nic k svačině..."
"Tak běžte."

A ve frontě na oběd:
"Odpoledne máme pana X místo pana Y."
"Ale ne, to už je lepší pan Y."
"To bych neřekla - pan X ti narozdíl od pana Y neřekne, že jsi blbá, když tam usneš."
...

Cintra 2008 aneb poslední zařijový víkend

2008-10-08T10:38:00.011+02:00

Pro mě to znamenalo hlavně jedno slovo, mnohokrát zmíněné a párkrát proklínané: krčma. Zajišťování občerstvení pro lidi, kteří si přes víkend chtějí zašermovat na bitvě s dřevěnými meči a nechtějí si všechno jídlo připravovat sami. Celou akci pořádá naše středisko, jsme tudíž potřeba jako Krčma-tým. Stejně jako loni velká sranda, tentokrát v mnoha směrech vylepšená: v krčmě bylo víc místa na posezení, kuchyň byla úplně oddělená a objednávky se do ní posílaly vysílačkou a náš tým měl speciální potištěná trička, což všechno samozřejmě nemohlo fungovat stoprocentně a pořád.

Trička byla žlutá, takže se líbila hmyzu a všechno (třeba kečup) na nich bylo neskutečně moc vidět. Měla dámský i pánský střih, ten dámský značně zajímavý a ve vtipných velikostech (mottem letošní Cintry bylo nedýchat a nenosit mikinu). Potisk někdo umístil obráceně (lepící stranou nahoru), takže se většinou oloupal tak minutu po oblečení trička.
Ale zase jsme byli poznat a nepletli jsme se s organizátory jako minule. Když jste se cpali z krčmy ven, žluté tričko vám zajišťovalo aspoň trochu prostoru. Když jste běželi dovnitř, lidé vám uhýbali, protože jste nesli jídlo. Nějací dva kluci se (v reakci na mé "S dovolením") vyjádřili následovně: první: Ale jistě, dáma má přednost (uhnul). A druhý: Ale jistě, neseš spoustu jídla (taky uhnul). Hmm, hádejte, co se poslouchá líp :o).

Vysílačky vyhrazené pro nás byly logicky dvě, do krčmy a do kuchyně. Střídavě se jim vybíjely baterky a někdo si je půjčoval, takže jsme se celkem často museli spolehnout jen na pěší posly.

Kuchyň byla od krčmového stanu několik desítek metrů vzdálená, takže jsme se s objednávkami docela proběhli (celkem mi to myslím hodilo i nějaké kilometry :o)). Ve chvílích menšího náporu se běhalo klidně i s jedinou objednávkou (a když jste se vrátili, vetšinou si někdo objednal něco dalšího a vy jste běželi znova). Ovšem díky kamnům tam bylo aspoň teplo (což se o jiných místech říct nedalo). Zároveň to vyžadovalo neustálé přikládání, hlídání čaje, který se nechtěl vařit, párků a klobás, které chtěly praskat, toastů, které se nestíhaly dělat, a fritovacího hrnce, ve kterém líně prskaly bramboráky. Do toho bylo potřeba krájet chleba a připravovat rohlíky (umíte se říznout o kráječ ve chvíli, kdy na něm vůbec nekrájíte? Já jo!).

A taky se umím stokrát denně spálit o různé zdroje a pěkně se vynervovat. K tomu se šíleně smát, pobíhat, vyšilovat, rozdávat nevážně míněná slova, která někdo vážně bere, hledat nejlepší nůž, který tu přece někde musí být a najít ho ráno ve vedlejší místnosti, večer padat únavou a mít bolavé nohy a ráno se neochotně hrabat ze spacáku a pozorovat odcházející bojovníky. Potkat pár známých tváří, obědvat piškoty a mýt si vlasy v ledové vodě. Cestou tam pozorovat výhledy, cestou zpátky trčet v koloně. Celou dobu si to užívat. Vrátit se polomrtvá.

A příští rok zase.

VAROVÁNÍ ROVERSKÉHO HYDROMETEOROLOGICKÉHO ÚSTAVU

2008-09-24T17:06:00.006+02:00

O víkendu se přes Moravu přehnala Smršť. Následky byly extrémně ničivého rázu, to je také důvod opožděného svědectví. Na základně Jitřenka u Bučovic se téměř padesátka roverů nechala vtáhnout do víru a užila si tradiční zážitkový víkend organizovaný účastníky Safíru.

A vskutku je na co vzpomínat. Nedlouho po pátečním zahájení došlo k jadernému výbuchu a bylo potřeba se evakuovat do krytů. Samotný přesun probíhal více než zábavně (později doufám budou nějaké fotky). Bylo nás sedm v chatičce pro čtyři, vůbec jsme se neznali a před sebou jsme měli slušnou hromádku obálek, která se později proměnila v několik hodin plnění úkolů. Před třetí ráno jsme došli k několika zajímavým poznatkům a teoriím: Niagarské vodopády v roce 1932 zamrzly. Nejnižší možná výška jakési chovné dogy je 61cm od země. Jak se do lesa volá, tak se do lesa ozývá (ne, není to chyba). Největším vynálezem civilizace byla zbraň. Největším vynálezem posledních 80 let je kolo (to už bylo opravdu pozdě a zadání někdo zformuloval příliš komplikovaně). Jméno růže z nás sice nikdo nečetl, ale tento titul se objevil na našem seznamu důležité literatury. Narkomana ve stadiu rozkladu do svého krytu určitě nechceme. Jazyk je jediný sval s úponem pouze na jednom konci.

Druhý den (totiž po deseti letech) již intenzita záření zeslábla a nás čekalo sžití s novým světem. Vedle mapování vzniklého terénu a následné záchranné akce jsme v mezičase stihli workshop o Fair Tradu, který v omezených časových možnostech skvěle vedla Dajda, dílny pro šikovné ruce (výstupem byla Smršť trička) a taky dost pohybových aktivit. Klasičtější z nich bylo safari, které ovšem trpělo značným nedostatkem zvěře, tím méně tradičním byl koňský dostih, při kterém jsme si namohli všechny existující svaly a splavili se doslova jak koně (alespoň nám tedy bylo i v chladném počasí chvíli teplo).

V neděli nás čekala zpětná vazba, velká hra (původně s Rákosem, poté ovšem bez nich), slavnostní nástup a zběsilý útěk na vlak.

Celou dobu jsme tedy měli o zábavu bohatě postaráno a i organizace byla téměř vzorná (až na neukázněnou slepici k obědu, která se pekla o hodinu déle a zapříčinila pěkný skluz). Nepříjemné pocity pramenily pouze z pocitu přehnané uzavřenosti a tím pádem ne úplně přátelské atmosféry - prostě se pozná, když jedete na akci, kde každý někoho znáte a takřka se od něj nehnete (a navíc máte jen dva dny) od toho, když jedete na akci každý za sebe a dní máte třeba deset. Na druhou stranu nutno říct, že veškeré skupiny na program byly vytvořené pokaždé jinak a pokaždé tak, abychom se neznali.

Celkově byla letošní Smršť pozitivním zážitkem, pro který jsem i zvládla vstát v pondělí o půl páté a moc děkuju organizátorům, že do nás investovali tolik času a energie. Vážíme si toho, přestože jsme to možná nedali dostatečně najevo.

Další ročník vřele doporučuju (a není to tím, že se v létě chystám na Safír).

Materialistka

2008-09-15T10:47:00.006+02:00

Vždycky jsem tvrdila, že na mobilu závislá nejsem, peníze nejsou to nejdůležitější a doklady jsem nikdy ukazovat nemusela (o ztrácení klíčů už taky padly zmínky jinde). Ale když jsem se včera ve tři najednou ocitla s úplně prázdnýma rukama, chladná hlava mi rozhodně nezůstala. A tak se teď budu muset pustit do vyřizování a opatřit si znova všechny doklady, získat alespoň některá ze ztracených telefonních čísel, zvyknout si na nový zámek a najít si brigádu.

A taky poděkovat P., bez které bych to vůbec nezvládla...

Nesnáším dámské oblečení, které má většinou tak malé kapsy, že vás donutí nosit kabelku. A tu prostě pořád v ruce nedržíte. Být kluk, zůstala bych v klidu. Všechny důležité věci bych totiž měla na sobě. (A to jsem nedávno kritizovala nošení peněženky v zadní kapse. A když kámoška ztratila peněženku, litovala jsem ji a říkala, že bych to fakt nechtěla zažít. Teď je to i s bonusem.) Asi nastálo přejdu na kapsáče. Nebo se konečně odnaučím být naivní a začnu být extrémně opatrná.

Taky jsem poprvé v životě byla na policii. I v neděli tam byl docela frmol, telefony drnčely a psaní protokolu se asi čtyřikrát přerušilo. Ten policajt byl dost nepříjemnej a choval se, jak kdybych byla úplně dementní. Chápu, že on, drsnej frajer, by zůstal úplně v pohodě a just cool, ale já ne (a na to by měl být zvyklý). Měla jsem chuť mu říct, že jsem si tu kabelku fakt nenechala ukrást naschvál...

A P.S. (pro Kobry a jiné šílence): na stole se tomu chlápkovi povalovala tonfa...

Krásná Hůrka

2008-09-15T10:29:00.003+02:00

Normálně jdou reklamy tak nějak mimo moje vědomí, prostě mi jsou dost ukradené. Tahle mě ale donutila se cestou na metro zastavit a pousmát. Zase u nás něco staví - nic nového. Komplex se tentokrát jmenuje Krásná Hůrka. Na billboardu je hned pod ozdobně vyvedeným nadpisem malá smějící se holčička, která na vás mává a na každém prstu má malinu. Podtitul zní: Sladký život na Hůrce (nutno dodat, že zmíněná holčička je sladká až moc). A pod tím v bodech všechny ty úžasné, skvělé a nejlepší výhody. Bod první: poliklinika. Dobře, je docela důležitá, ale ať mi nikdo netvrdí, že se tam uchylují lidé zejména proto, že jim ta možnost připadá sladká. Uniformní bílá, pach desinfekce, nepříjemní lidé, poplatek a navrch ještě to, kvůli čemu jste tam dorazili. Úsměv se vám na tváři zaručeně nevytvoří.

Nezvyknu si. Ale chtělo by to.

2008-09-12T15:37:00.002+02:00

Máme za sebou první dva týdny školy a já si pořád nezvykla na náš zbrusu nový rozvrh. Je totiž dlouhý jako nudle a děravý jak cedník, nebo bych taky třeba mohla říct, že vypadá jak noty na buben. Každý den končím buď v pět, nebo skoro v šest, jenom v pátek už před jednou. Do toho jsem si přidala ještě jeden povinný kroužek a snažím se plnit koly, které dostáváme.

Takže pokaždé když přijdu večer na kolej (většinou večeřím ještě v uniformě), jsem tak unavená, že bych šla rovnou spát (a taky jsem tenhle týden asi dva večery celé prospala). Jako Šípková Růženka. Jestli se s tím brzy nesrovnám, budete mě nadále potkávat už jen vyčerpanou a naštvanou. A nejhorší je, že v průběhu dne ztrácím spoustu času o volných hodinách, které se prostě nedonutím všechny efektivně vyplnit. Takže mám sice jen 34 hodin týdně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nedělám nic jiného než studuju. Popravdě jsem myslela, že tohle přijde až později. Ale zase je to dobrý trénink.

Úkol na víkend mám jediný: až splním všechny povinnosti, naspím si hodiny do zásoby na dalších pět dní. Docela velká daň za to, že jsem se konečně zbavila (skoro všech) předmětů, které mě nebavily.

...

2008-09-05T22:15:00.004+02:00

Právě jsem dopekla čtyři plechy lineckého cukroví ve tvaru lokomotiv.

V září a ještě k tomu v deset večer.
Neptejte se proč, stejně byste to nepochopili.

Kdybych se někdy náhodou chtěla živit rukama, zakažte mi to.

Ale kuchyň už je uklizená...

Takhle to sice vůbec nevypadá, ale momentálně nemám sílu to vyfotit. A až ji mít budu, nebude už CO fotit...

Norské okénko

2008-09-03T09:59:00.004+02:00

V oselském Burgerkingu, na který kluci nedají dopustit. Pro účely představení části výpravy.

Další fotky (a nejen z Norska) časem budou.

Zleva a do půlkruhu: Vláďa, Káťa, Pinďa, Péťa, Piko, klarrrka, Hedvika, (já nejsem vidět) a Bajt.

Když je někdo blbej, pomoct se mu nedá.

2008-08-05T12:21:00.002+02:00

Vysněnému výsledku z anglické zkoušky může ten někdo slzavě zamávat a doufat, že se mu příště nebudou třást ruce a tvář si ostatní nespletou s přerostlým pistáciovým oříškem. Prázdniny si na příště zorganizuje tak, aby nemusel celé večery sedět zahrabaný doma v povinné četbě. S člověkem, kterého rok neuvidí, se nestihl rozloučit jinak než výkřikem "Tak ahoj!" mezi dveřmi. Taky se mu povedlo zorganizovat uklízení klubovny tak, že tam první hodinu nikdo jiný nebyl. Na všech fotkách už tradičně vypadá hrůzostrašně, proto jich má z letošní dovolené minimum. Fotbálek hrát neumí, a i kdyby, nikdo by ho nezval. Zásadně se dozvídá jen o akcích, které už proběhly a prý byly "super". Volný čas tráví zevlingem, úklidem, čtením, surfováním a spaním.

Why is everything so wrong all the time?!!

Dočasné probuzení

2008-07-26T21:57:00.002+02:00

Asi tři dny jsem jen tak lelkovala, tak teď už sem vážně napíšu.

Po třech týdnech tábora Na konci světa jsem ještě strávila tři dny u babičky a zítra odjíždíme do Rakouska, takže budu zase mimo dosah civilizace.

V souvislosti s cestou z tábora, kterou popisovala k. se musím zmínit o cestě na tábor, která byla vtipná neméně. Jelo nás dohromady pět, hned v sobotu děsně brzo ráno (asi v sedm nebo tak nějak). 5:47 už jsem seděla u snídaně a potom jsme se skoro všechny zdárně sešly v metru. Dohromady jsme ve čtyřech lidech měli naspáno tak patnáct hodin a bylo to na nás dost poznat. Hystericky jsme se smály, chytaly padající batohy a nejlepší hlášku pronesla P.: "Já mám asi hlad, ale nevím to jistě..."

A to nás čekalo stavění, zdaleka nejnáročnější část tábora, při které je sice největší sranda, ale zároveň je to spousta práce. Ještě cestou se Terka pochlubila skvělým obalem od lízátka, byl žlutý a měl na sobě jejího oblíbence, Krtečka. Celkem úspěšně se mi povedlo sehrát, že jsem ho vyhodila do nejbližší popelnice (místo toho jsem ho prostě strčila do kapsy) a Terka byla chvíli fakt naštvaná :o). (Někomu k radosti stačí vážně málo, vlášť když je šíleně unavený.)

Na Florenci jsme hlasitým pořváváním a máváním odchytily ještě Hedviku a mohlo se jet, ale vydrželo nám to jenom do Varů. Potom nám paní za okýnkem řekla, že Idosem nalezený spoj jel o 45 minut dřív a na další že máme počkat do půl jedné. Takže jsme zazevlily na nádraží a do zblbnutí hrály Kontakt a hry podobné úrovně.

Cestou do Božího Daru všechny usnuly a nechaly mě hlídat zastávku, což byl docela adrenalin, protože nemám žádnou pamět na místa a musela jsem mít celou dobu oči na šťopkách, ale vystoupily jsem nakonec včas. Po zhruba dvanácti kilometrech nás čekalo již zmiňované stavění a o den později přijel zbytek účastníků a začal pořádný tábor. O nějakých střípcích se třeba ještě časem zmíním...

Letní spánek

2008-06-26T19:12:00.003+02:00

Zní to sice trochu divně, ale je to tak. Červenec a srpen většinou trávím všude jen ne doma, takže jsem taky velmi často bez internetu. Pozítří odjíždím na tři týdny pryč a blog tady mezitím bude nerušeně spinkat. Pak se kolem něj pokaždé mihnu, v půlce srpna tady možná i trochu pobudu. Ale jinak se více než ráda obejdu bez něj. Bude to totiž znamenat, že si naplno užívám prázdniny.

Jak se pozná bouřka? Blýská se.

2008-06-26T18:54:00.002+02:00

Jak se pozná bouřka v Babicích? Vypadne proud. Jako včera zhruba od sedmi do půl desáté.

Jak se pozná ráno po bouřce? Neteče teplá voda.

Jak se pozná poslední den školy?

Pokoj je vyblýskaný jako nikdy, uniforma vrácená, hodnocení nachystané v batohu, všechny věci sbalené. Lidé se usmívají a zároveň trochu smutně loučí.

Co dodat? Dobojováno, mír. Po dni stráveném v divadle u projevu rétorického semináře, proslovu pana ředitele a prohlížení fotek z celého roku (to všechno ve slavnostní uniformě) taky spousta třídních a jinak skupinových fotek, předávání vysvědčení (mimochodem jsme je předtím pomáhaly sestavovat a stejně to pak pan profesor rozdal zmateně a úplně špatně).

Dva měsíce nerušené prací a stresem. Dva měsíce prosluněné pohody. Očekávání dalšího školního roku.

Mariane, díky za ten dnešní pokec. Po třech letech možná trochu pozdě, ale co už.

Sobotní souhrn

2008-06-15T00:39:00.002+02:00

budíček v 6:00 - 1x
kafe - 2x
listening test - 1x
hodina mluvení anglicky- 2x
speaking -1x
ztracené nervy - 1000x
zbytečně napsaná sms - 3x
ztracené/zapomenuté klíče -1x
soupis výtvarných potřeb - 1x
zmrzlina - 1x
večerní výstava - 2x
snědená jahoda - mocx
shlédnutý film - 1x
pastelka, která ořezat nešla - 48x
ořezaná pastelka - 152x
(úspěšnost: 76%)
puchýř na ruce - 3x
z toho stržený - 2x
značná únava - 1x

Série dobrých vtipů

2008-06-12T18:27:00.002+02:00

Při přípravě prezentací z fyziky nesmíme používat internet, pouze odbornou literaturu. Na dobrou známku z tohoto předmětu jsem tím pádem rezignovala.
Na vodu nás jede lichý počet a já pořád nemám kormidelníka.
Včera byla kontrola uniforem a dneska odevzdávání učebnic.
Poslední letošní hodinu němčiny jsme strávili nad otevřenými učebnicemi, zatímco ostatní skupiny vařily nebo sledovaly filmy.
Ale zato jsem na poslední španělštině viděla Persepolis - víc než vřele doporučuju!
Po roce studia španělštiny jsme se tematicky protli s mým šestiletým studiem němčiny...
Já, největší patlal široko daleko, budu mít 100% z výtvarky.
Už mám jen tři možnosti odvézt si domů všechno, co se tu nashromáždilo.
V důsledku toho jsem objevila, že mám své plavecké brýle už cca půl roku na dně zdejší skříně, takže jsem je mohla bez problému nosit do bazénu a neničit si oči, stačilo o tom vědět.

A to mě ještě čekají dva týdny v podobném duchu.

Střípky a perličky

2008-06-10T15:14:00.002+02:00

"...you will be sort of...escorted..."

"Jestli někdo potřebuje na toaletu, přihlásí se a my ho tam doprovodíme..."

"odpovídejte na odpovědi, které máte před sebou..."

"Prosím vás, vyplňujete pouze ten obdélníček, co je u čísla otázky, nic jiného tam nevytváříte! To platí zejména pro kandidáta č.217!"

Změna z minula (PET testy): tentokrát nezazněla otázka: "Je tu někdo, kdo nerozumí česky?", ale "Is there anyone who don't understand Czech?"

I don't understand your English, dear lady...there are no informations and no answering sheets, as well as there is no writing WITH pencil...

Kdyby tak Ti, co mají dozory u zkoušek, napřed ráčili tou zkouškou projít, hned by vše bylo o něco jednodušší.

Ale ona mě ta škodolibost přejde, až v sobotu dodělám speaking a listening a dozvím se výsledné skóre...

FCE Eve

2008-06-09T19:39:00.003+02:00

Na co se jen vymluvit?

Konce školního roku obvykle bývají mnohem hektičtější, takže v tom ten problém není. A stejně mám pocit, že mi čas utíkál aniž bych stihla něco pořádného udělat. O víkendu jsme v Přelouči dovymysleli další kus tábora a i ten zbytek se nějak zvládne a poddá, testy už pravděpodobně psát nebudeme (stejně jsem teď děsným způsobem zlenivěla), hodně čtu a flákám se. A stejně jsem si za celý školní rok nestihla (ehm...) nastudovat strukturu zkoušky, kterou za mě zítra někdo zaplatí. V předvečer testu jsem studovala u filmu a čokolády, přece si potřebuju odpočinout...(ale aspoň chvíli jsem to sledovala jen anglicky, pak jsem si přidala anglické titulky, protože skřetům prostě rozumět není...). Příští týden je školní voda (sháním kormidelníka!), potom Kapka, poslední týden bude ve znamení úklidu a odevzdávání uniformy. A potom volno...

Přikládám ochutnávku našich víkendových přežleptů, přece jen se nic nevymýšlí úplně snadno, zvláště ve tři hodiny ráno...a až se budete nudit, koukněte na http://www.feministky.com/ (pouze v případě, že máte dostatečně odolnou bránici).

Přežlepty samotné jsou zde:

Meruňková barva je přece mnohem světlejší než meruňky! (Pinďa)

Bude tu tma, bude tu foukat vítr… (Pinďa v klubovně)

Óóóóó! (Piko a posléze i všichni ostatní)

Pinďa: Piko má děsně blbou paměť…
Piko: Cože?
Pinďa: Sám si to říkal…
Piko: Cože? Tak to si nepamatuju…

Piko:Policisté jsou fakt…Ivo: …sexy.

Legolas je jediná role Orlanda, kde ho fajt žeru. (Piko)

No taky když tu celej den sedíš nad tim větrákem… (Pinďa)

Klarrrka je o dost divnější než lžička. Ale zas ne tolik jako vidlička. (Ivo)

Když budou v metru dělat ty sgraffiti… (Gymi)

Já jdu rovně, to jenom ta země se vlní… (klarrrka)

Našel jsem zajímavej článek o Karlu Gottovi. Ale není tu žádnej text… (Ivo)

Až tam přijdem, tak tam bude spousta světel, pódium a na něm naolejovanej dělník… (Ivo)

Nepozornost

2008-05-24T12:14:00.002+02:00

Netvrdím, že nedělám chyby, ale kdybych věděla, že má slova čte spousta dalších lidí, snažila bych se dát si co největší pozor. Tohle by se mi pak doufám hned tak nestalo:

...Šestice "detektivů", které zaměstnává Česká pošta, je vypátrala podrobným porovnáváním údajů o tom, kdo měl nejčastěji směnu, když se pytle z dopisů ztrácely...

To nám ten tejden pěkně utíká..

2008-05-22T16:30:00.003+02:00

A nejen tenhle, ale i ten předchozí. Víkend byl nepřekonatelně povedený, až po okraj naplněný zábavou a žádnými povinnostmi. V pátek se nás překvapivě hodně (konkrétně šest, to už je výkon) sešlo na bowlingu a nevadí, že se zrovna moc nedařilo. V sobotu jsem předstírala totálně odřené koleno na závodě pro světlušky a vlčata. (Ještě před závodem, když jsem seděla s namaskovaným kolenem a četla, ptaly se mě 2 slečny, jestli nepotřebuju pomoc. Asi je docela mátlo, že mám nohu krvavou a plnou štěrku a v pohodě si tam posedávám :o). )

Po závodě jsme uklidily a cestou na táborovou schůzku v autě zpívaly a jedly zmrzlinu. Půl hodiny po příchodu domů jsem usnula. V neděli jsem se učila na test, který se stejně posunul, viděla výstavu Pražské kavárny, byla s taťkou na kafi a pak se přidala k roverům (v životě jsem nikoho neviděla hrát domino s takovým zaujetím).

Od úterý až do dalšího úterý (naštěstí ale ne úplně nepřetržitě) se tu pohybují školní inspektoři a všichni jsou snaživí a nervózní. V úterý jsem podruhé viděla fotografie Gregoryho Crewdsona a taky Bruselský sen - Expo '58. Měla jsem spoustu času číst. Zvládla jsem se neutopit při kraulu. Po pohodovém zítřku mě čeká další příjemný víkend, je totiž Bambiriáda.

A po víkendu prý bude zase teplo.

Cestou z hospody

2008-05-14T19:45:00.004+02:00

Tahle "báseň" vznikla přibližně před rokem a půl u příležitosti odpolední procházky velmi originálním způsobem postupným opakováním a přidáváním slov. Včera jsem ji při mazání smsek objevila v mobilu.

Zasloužilými umělkyněmi jsou klarrka, Hřibka a Markys.

Cestou z hospody

Šel pan Šel do márnice pro svoji mrtvolu a tam se lekl mrtvoly, která umřela.

Zima v topení neexistuje kvůli nadměrnému teplu, vznikajícímu mrtvolami, které už zkameněly.

A pan Šelpan šel panu Šeldamovi na psat do pis.

Tož to je pan Šel kabrňák.

Chcípnul.

Zkápnul.

Jižhonenívíce.

Stezku pořešíme (Klíč 2008)

2008-05-06T14:32:00.003+02:00

Nechci, aby to vypadalo, že se opičím po cizích článcích, ale k něčemu se prostě vyjádřit musím...

Šest dní na tábořišti se stovkami lidí, aprílové počasí, známé i neznámé tváře, všudypřítomný oranžový šátek. Ochraptělá Móňa, Jerry, velký kamarád v kroji, Prófa a jeho hodinky s binárním kódem. Židličkáři.

Nesmyslná komunikace ve Vesnici D, práce v zoo, nabírání guláše, Stratego. Čajovna, krčma, zpětná vazba, pohádky na dobrou noc a kačer Donald v absurdně ranní hodiny, nekonečná zima a bezradné krčení ramen. Mávání padákem, ospalé snídaně a bedničkové obědy. Ukrývání před Prófou, místo jízdenky náramek, nekonečné rozhovory.

Apartní klobouček, zebří svetr, spálený nos, optimistické tříčtvrťáky, zablácená mikina.

65 hodin zimy, spousta slunečních paprsků.

Ledová sprcha a vařící čaj, oříšky v džusu a zajíci na špejli.

Spousta vzpomínek a šílená únava.

Cesta z města (pražská MHD)

2008-04-22T15:04:00.004+02:00

Co všechno musí člověk udělat, aby se z domu dostal na Nuselskou polikliniku a potom do školy?

Jet metrem na Karlovo náměstí, přestoupit na tramvaj č.18, vystoupit u Nuselské radnice. Sto let čekat, nechat si utýrat zuby v naději, že jim to přece jen nakonec pomůže, najít ulici Otakarova, tramvají č.7 se přesunout na Depo Hostivař, o čtvrt hodinky nestihnout 382. Hodinu čekat na další autobus (mezitím vypít jedno kafe, poslouchat hudbu, sedět na zastávce, chytat vítr do vlasů, hledat drobné po kapsách). Jet do Říčan s vidinou ještě jednoho přestupu. Zastávka Průmyslový areál Černokostelecká, sedm minut zpoždění (na přestup byly jen tři). Padesátiminutové čekání, další poslouchání mp3ky, jízda autobusem 497. Chůze do školy. Do naší zapadlé vísky to trvá celé dopoledne, pokud s vámi pražská hromadná doprava nespolupracuje. Se mnou totiž ne.

Kousky kovu na kroužku

2008-04-15T09:31:00.003+02:00

Konečně mám čas psát, školní práce hotova a na všechno ostatní bude čas potom...

Víkend jsem strávila v Táboře se skupinou milých lidí, kteří mi dovolili tam být, přestože k nim vlastně už tak úplně nepatřím. Tímto vám zároveň děkuji. Protože se odjíždělo relativně brzo v pátek odpoledne, všechno jsem si zařídila tak, abych to stihla a všechno bylo v pohodě. Takže jsem si ve škole zabalila batoh, odjela prvním autobusem a cestou domů se stavila na nákupu. Začala jsem si říkat, že to krásně vychází, že už si jen sbalím věci na víkend, převlíknu se, něco sním a poletím na sraz, ale v krasojízdě jsem skončila těsně před dveřmi bytu a za nic na světě nemohla najít klíče.

Mobil naštěstí měl jak signál, tak baterku a kredit, takže se ze mě stala telefonní centrála. Mamka byla pryč, K. byla pryč, nikdo jiný od našeho bytu klíče nemá. Ani jedna mi to nebrala. Dovolala jsem se taťkovi, který slíbil, že mě večer zaveze do školy, abych si ty zatracené klíče mohla vyzvednout. Mezitím telefonát G., ať na mě na srazu nečekají, příjemně strávené odpoledne u P., potom potmě cesta do Babic, pár slov se zmatenou J., zběsilé hledání v šuplících a vítězná cesta zpátky, tisíce díků za ty desítky zbytečných kilometrů, balení věcí, hledání spoje a cesty.

Pár hodin spánku, prachsprosté využití stejného směru a velmi příjemná hodinka cesty, poté nepříjemný hluchý řidič a posledních dvacet kilometrů na nadráží. Cesta popsaná tak detailně, že bych ji navrhla na nějaké ocenění a potom konečně uvítání: "Jé, ty jsi blbá, že už jsi tady, chtěli jsme ti jít naproti...".

Konečně, konečně. Nechám si klíče natrvalo připevnit k zápěstí.

Bio buzola (aneb hlavně netradičně)

2008-04-10T15:07:00.003+02:00

Před pár hodinami jsem se vrátila z lesa. S sebou jsem měla dalších pět lidí, jednu buzolu a jedny desky s papíry. V pořadí třetí projektový den, tentokrát od Science Department se nesl v duchu poznávání přírody v terénu. Pomocí azimutu jsme se pohybovali po lese a plnili úkoly na celkem deseti stanovištích. Mimo jiné jsme se setkali například s filtrováním vody, poločasem rozpadu a první pomocí. A čekala nás taky sada úkolů ve škole, třeba sestavit obrázek ze zrcadlových kostek (zní to sice děsně jednoduše, ale stejně se nám to za stanovenýxh deset minut nepodařilo)a spočítat kytky v celé školní budově. Škola je sice celkem malá, ale počítaly se všechny místnosti, včetně kabinetů a sborovny (v praxi to tedy znamenalo smířit se s tím, že už jste za poslední hodinu minimálně třetí, co nejpříjemněji se usmát, zaklepat a po vstoupení se zeptat, jestli můžete v dané místnosti spočítat květináče). No prostě bylo rozhodně myšleno na to, abychom se nenudili. Právě skončilo vyhlašování v divadle. Neumístili jsme se sice nějak hvězdně, ale všichni jsme ve zdraví přežili a část si to i celkem užila.

Jak trávíte čtvrtky vy?

P.S.: Před malou chvílí prošel tenhle blog zkouškou ohněm. A já zase pořádnou zkouškou nervů.

Zase se jednou všechno pokazilo

2008-04-09T12:21:00.003+02:00

A pořádně. Jarní únava (nebo co to vlastně je) se přidala do party ke spoustě školní práce a divnému počasí a já sama jsem do své hlavy pustila zmatek, smutek, vyčerpání a podrážděnost. Ve výsledku to vypadá tak, že jsem pohádaná asi s polovinou světa (chcete-li se se mnou taky pohádat, zařaďte se prosím do fronty, čekací doba je jen pár hodin, hádám se totiž sice ne ráda, ale zato rychle, snadno a pořádně).
Teď to bude znít, jakože se obhajuju, ale prostě nemám pocit, že za všechny ty nedorozumění a podobně můžu vždycky jen a pouze já, to přece není docela dobře možné, každý problém má minimálně dvě strany. Někde jsem udělala chybu, jasně, na jiných frontách ale žádnou zvláštní vinu necítím, nepůjdu se tedy omlouvat, lítost jen z principu neuznávám.
Zase jsem zmatená a ztracená v nekonečném klubku všeho negativního. A aby toho nebylo málo, nijak výrazně se to nelepší už víc než polovinu týdne. Snad se to časem srovná, tohle myšlení, chování a dění okolo je totiž dost nanic a zaručeně ničemu nepomáhá. Nevím, co mám dělat.

Deník, ručník, podčárník

2008-04-02T09:39:00.006+02:00

Jestli vám někomu vrtalo hlavou, proč je níže uveřejněný fejeton očíslovaný dvojkou, vězte, že následovat měl další, nadepsaný jedničkou (vznikl dříve a popravdě jsem s ním spokojenější). Jestli si teď myslíte, že ho sem vložím, myslíte si to špatně :o): po stávce mého profilu se mi ho už nepodařilo zachránit a jedinou jeho podobu má pan Kostečka někde v nekonečných šanonech všech papírů, protože školní práce se prý musí archivovat (jako kdyby to někoho ještě někdy zajímalo).

Další věcí je, že poslední dobou nějak nemám energii a nápady na psaní (a taky jsem dostala deník, má pevné desky a zaoblené rohy, aby něco vydržel a vypadá úžasně, takže do něj asi začnu psát - hlavou mi totiž vždycky běží spousta věcí, které se nehodí na blog, a většinou skončí na nějakém papírovém cáru nebo v zapomnění, což mě někdy mrzí a někdy docela štve). Ve výsledku tedy doufám, že se zredukuje "deníčkovost" tohoto blogu a budou přibývat spíš věci, které mě zaujaly, nebo mi přijdou zajímavé či důležité. Ale třeba taky ne :o).

Na závěr bych přidala známý úryvek z oblíbené knížky, zase jsem na něj narazila a připadá mi geniální.

Ručník
Pokud jde o ručníky, Stopařův průvodce po Galaxii o nich říká hned několik věcí. Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře a bikera. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý. Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou "ztratil". Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou Galaxií, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat. Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: "Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník."(sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer; frúd = opravdu děsně správný frajer.)

Douglas Adams, Stopařův Průvodce Galaxií

Shower joke

2008-03-27T20:44:00.003+01:00

Je to fakt fór: po příjezdu z prázdnin jsme na dveřích koupelny naší buňky našly vzkaz, abychom nepoužívaly sprchu, protože je porouchaná. OK, fajn, chodily jsme se sprchovat na "izolačku", zkrátka volný pokoj (jediný problém byl vždycky sehnat klíč). Dneska jsem se večerní vychovatelky zeptala, jestli se už někdo neobtěžoval to opravit. Sklidila jsem velmi udivený pohled a otázku, co že je s naší koupelnou špatně, a jestli prý se rozbila už i naše sprcha, když nefunguje ta v buňce naproti...
Nakonec se to samozřejmě celé vysvětlilo: v přízemí prosakuje voda stropem, protože asi prasklo potrubí v pokoji vzadu vpravo. Zpráva na vychovatelnu ovšem zněla, že v pokoji u D. se nikdo nemá sprchovat, dokud se to neopraví. Protože službu v úterý večer měl někdo, kdo nás nezná jmény (nepřiřadí si ke jménu pokoj), napsala mu vychovatelka umístění té konkrétní buňky. Háček byl v tom, že si K. plete strany, takže nechala vzkaz o buňce vlevo (přestože ve skutečnosti myslela tu vpravo). Úterní služby pak nadepsala lísteček a přesně podle instrukcí ho pověsila vlevo, k nám. Ve výsledku jsme se tedy tři dny chodily sprchovat na druhý konec patra jenom proto, že si někdo plete strany...
Co už. Hlavně, že je to v pořádku.

Fejeton II

2008-03-18T15:21:00.002+01:00

Poslední…
Poslední chvíle v matčině těle, poslední zvonění, poslední směna v práci, poslední vydechnutí: tak by se dal popsat život většiny lidí dnešní doby. Tato strohá kostra je dále obalena spoustou dalších událostí, tvořených jak neopakovatelnými okamžiky, tak každodenní rutinou. Slůvko poslední nás provází na cestě světem a odděluje od sebe různé její etapy. Obsahuje všechny důležité body i dostatek prostoru pro další střípky.
Existují proto různé typy či úrovně těchto mezníků: některé nás velmi závažně ovlivňují a navždy si je budeme pamatovat, jiné se opakují, ale pokaždé mají své jedinečné kouzlo. Některé jsou šťastné, jiné nikoli. Některé jsou humorné, na jiné bychom raději zapomněli nebo jsme je vůbec nezaregistrovali. Často se jedná o úplné zbytečnosti.
K těm významnějším řadíme třeba poslední příznaky vleklé nemoci, poslední cigaretu nebo poslední přebytečné kilo. Z posledního výtisku vytouženého románu objeveného v knihkupectví míváme mnohdy až dětinskou radost, stejně jako z posledních několika minut před zazvoněním budíku a nečekaně nalezeného posledního kousku čokolády v rohu skříňky. Posledních pár drobných, které nestačí na lístek, poslední schod, který jsme přehlédli a poslední noční metro, které se už nedalo doběhnout, nás dostane klidně až do stavu nepříčetnosti. Obyčejné momenty všedního dne, které však opakováním tvoří individuální rituály a pocit klidu a pohody, se skládají například z poslední ho ranního zívnutí, posledního sousta každého oběda či posledního pohledu na hodinky těsně před usnutím.
Poslední se však také logicky pojí se slovem první. Z hlediska důležitosti jsou tedy tyto pojmy na stejné úrovni, přesto se k nim rovnoprávně nepřistupuje: při vzpomínání si většinou vybavíme spíš první den ve škole, než poslední ve školce a zmíníme se častěji o první hodině tance, kdy jsme se po parketě konečně začali lehounce vznášet, než o té poslední, při které jsme se ještě cítili jako sloni v porcelánu, i když jedno vyplývá z druhého (a naopak). Vše, co začalo, musí někdy skončit – a nic nekončí, jestliže ani nezačalo. Konec poskytuje příležitost pro nový začátek, příležitost pro pohled do budoucnosti místo otáčení se do minulosti. Hranice mezi těmito zdánlivými protiklady je překvapivě tenká a často se oba významy slévají do jediného. Od podobného principu se odvíjí moje oblíbená otázka: Je lepší být první mezi posledními, nebo poslední z prvních?
Tento celek nelze uzavřít ničím vhodnějším než poslední tečkou. Touhle.

Ty bláho...

2008-03-18T12:43:00.001+01:00

..ono tam vážně sněží!!

A v neděli zase z Opatova...

2008-03-07T19:12:00.003+01:00

Nějak dlouho jsem sem nic nenapsala. Paradoxně proto, že jsem měla jarní prázdniny a tudíž spoustu volného času, který jsem skoro celý proflákala. V neděli zase jedu do školy...v pátek domů...v neděli do školy...domů...do školy...domů a zase do školy. Nějak mě občas ten stereotyp zmáhá. Ano, tuhle školu jsem si vybrala, nikdo mě nenutil a já (skoro) věděla, do čeho jdu. Ale ty nedělní odjezdy mě prostě ničí. Protože takhle nalinkovaný život mám na dalších 2,5 roku, což mě docela děsí. Právě jsem se týden flákala a teď zase zapadnu do vyjetých kolejí a pošinu si to dál, dokud nebudu totálně vyšinutá...
No, uvidíme (stejně nikdo neví, co bude pak)...

Od deseti k pěti

2008-02-26T14:40:00.002+01:00

Nebo přesněji od sedmnácti k dvanácti to s námi jde...

A protože z rozdílných důvodů další tři lidé chybí, tento týden má sexta A jen devět studentů.

Přesto to neznamená, že lidi, kteří již fyzicky nejsou součástí naší třídy přestávám počítat...

Co už. Každý má právo na svůj názor a rozhodnutí (platí to pro obě strany) a musíme je respektovat.

So long and thanks for all the fish...

P. S. ještě jeden nový blog v odkazech (chtěla jsem ho tam přidat už dávno, ale nějak z toho sešlo a teď tu ta možnost zase je, tak proč toho nevyužít)

Filosofie "batoh sem, batoh tam" (páteční cesta domů)

2008-02-22T16:08:00.002+01:00

Asi by to jinak byla trochu nuda. Jako jedna drzá a nevychovaná banda bychom nalezli do autobusu a povídali, poslouchali hudbu, pospávali (to nejčastěji). O zábavu a změnu se tudíž postaral ctěný pan řidič. Frčeli jsme si to po dálnici (naštěstí zrovna v krajním pruhu), když sebou klarrka škubla a běžela dopředu. Ukázalo se, že se nějakým nedopatřením otevřel zavazadlový prostor. Pan řidič ho zavřel a chystal se znovu vyjet, dostalo se mu však decentního upozornění, že bychom měli napřed posbírat zavazadla, která nám mezitím vypadla na silnici. Takže jsme se prostě vraceli po kraji pěkně zpátky (už jste někdy couvali po dálnici?) a všude se ozývaly výkřiky typu: "Já ho zabiju!", "Prosím, ať ten můj kufr zůstal vevnitř!". "Támhle je moje taška!" a "JÁ HO ZABIJU!".

Konečný součet se zastavil na třech ztracených položkách. Vláďovy věci jsou prý v pořádku, můj batoh má jenom jednu trhlinu, zničenou přezku a moc pěknou blátivou barvu, a klarrrčin batoh je nepoškozený, ale odnesla to její MP3. Docela jsme se naštvali. Jasně, že to nikdo neudělal naschvál, ale autobus byl očividně zamknutý špatně. A samozřejmě to mohlo dopadnout mnohem hůř. Nikomu se naštěstí nic nestalo.

Zkuste si představit, že si v klidu a pohodě jedete v pátek po dálnici s myšlenkama na víkend a najednou před vámi začnou přistávat batohy...na jednu stranu zajímavá podívaná, na druhou životu nebezpečná sranda.

Pro chvíle nudy u počítače

2008-02-21T17:35:00.000+01:00

http://www.webgames.cz/bloxorz/2307-1/

http://www.alejaci.cz/wiki/

Komerční růžový kýč

2008-02-14T20:10:00.003+01:00

nebo zkrátka Valentýn, svátek zamilovaných. Normálně by se člověk mohl schovat někam do koutku a tvářit se, že si prostě nevšiml, ale někdy to prostě nejde.

Dole v divadle právě probíhá valentýnská diskotéka se speciálními soutěžemi o zamilované ceny a skoro bych se vsadila, že je tam víc než polovina školy a vzájemně si šlapou po hlavách. Jídelna měla dnes zadní zeď přizdobenou srdíčkovým řetězem a několika balónky, když se chci kouknout na mail, z hlavní stránky seznamu na mně ječí "Svátek všech zamilovaných - sv. Valentýn". a Z. si přes skype vyměňuje Liebesbriefy (ale bude tvrdit, že ne).

Nevím, jestli by se něco změnilo, kdybych měla dnešek s kým strávit, spíš bych ale řekla, že ho nikdy nepřestanu nesnášet - jak pro jeho povahu, tak pro to komerční šílenství a umělost, které se kolem něj vždycky už dopředu šíří. Když jsem dneska četla článek o odpůrcích Valentýna a jejich smýšlení a chování, hned bych se k nim přidala.

Dnešní den trávím s matikou na stole, myšlenkami na kamarádčin maturitní ples v hlavě a ledem v srdci.

A nějaký hrozný chytrák pouští slaďáky na celou kolej...

Telegraficky a zvesela

2008-02-04T15:28:00.000+01:00

Včera jsem:

byla bruslit.

našla při obědě mezi vrtulemi zatoulaný makaron.

zjistila, že můj mobil zvoní (což by u telefonu nemělo být nic divného, ale předtím dva měsíce stávkoval a mlčel).

Hurá!!!

Odměňování těch ÚSPĚŠNÝCH

2008-02-01T19:14:00.000+01:00

Včera jsme konečně dostali výsledky našeho půlročního boje. Sice jsme většinu hodnocení už viděli a komentáře podepsali, ale stejně to všechno dohromady vypadá tak nějak jinak a celá ta zelenobílá složka s razítkem školy a podpisem ředitele se tváří dost formálně. Spousta lidí si oddechla a cítila se příjemně překvapeně, vítězně nebo aspoň spokojeně. Když jsem prohlédla svoje "vysvědčení" já, měla jsem chuť ho roztrhat a tvářit se, že neexistuje.

Některé výsledky jsou v pohodě, za některé bych se pochválila, ale za ten zbytek bych si radši utrhla uši. Nejsem přece blbá. A náš gympl je nadprůměrně neobtížný. Stačí se trochu snažit, ale ikdyž studiu věnuju pravidelně o něco víc času než K., pravidelně jsem ve všech předmětech o něco více či velice horší, což se týká jak předmětů, které zajímají K. a ne mně, tak těch, které zajímají mně a ne K. To si člověk prostě nemůže připadat úspěšně a řeči o tom, že se porovnávat nemá vůbec, nebo třeba jen s někým jiným, mu taky vůbec nepomůžou.

Moje hodnocení samo o sobě není nijak špatné, neznamená to ovšem, že by nemohlo být mnohem lepší. Sama vím, že na matiku nemám buňky, ale výsledné procento beru jako osobní porážku a útok v zakázaném poli - nikdy mě to nezajímalo a nebude, a vůbec nikdy to k ničemu nebudu potřebovat. Třeba to příště bude lepší, ale asi se vyplatí nedělat si iluze.

Když se daří...

2008-01-20T17:32:00.000+01:00

Měkkýši

2008-01-19T23:03:00.000+01:00

Konec pololetí automaticky znamená šílenou spoustu práce (normalně by mi ty tři dny vystačily náplní tak na dva až tři týdny). Většinou je to nezáživná nuda typu státní symboly, náboženské konflikty Evropy 16. století, německá slovíčka, kovy alkalických zemin, trigonimetrie, jižní Afrika a čárky. Sem tam se ale objeví něco, o co je třeba se podělit. Zdaleka nejlepší větou učebnice Biologie živočichů pro gymnázia je: "U různých skupin může docházet ke změnám ve stavbě těla, např. u mlžů v průběhu evoluce zmizela hlava..." No není to geniální?

Anglicky s úsměvem

2008-01-10T13:31:00.000+01:00

Tyhle a jim podobné vtípky přinesla mamka včera z kurzu angličtiny...

"My husband is very upset about his weight."

"Why?"

"Yesterday he decided to weight himself so he stood on the talking weighing-machine in the town centre."

"What did it say?"

"One at a time, please!"

"Most girls think that I'm handsome but a few girls think I'm ugly. What do you think, Julie?"
"A bit of both."
"What exactly do you mean?"
"I think you are pretty ugly!"

"Did you write this poem yourself?"
"Every line of it, sir."
"Well, I’m very glad to meet you, Mr Wiliam Shakespeare. I thought you were dead!"

Love Story

2008-01-09T15:11:00.000+01:00

Je jistě chvályhodné, že se nám náš češtinář snaží rozšiřovat obzory a seznamuje nás s literaturou, která je zaprvé klasická, zadruhé zajímavá a zatřetí se nám časem prý bude hodit k maturitě, protože jednotlivé knihy odpovídají maturitním otázkám. Dost nešikovný mi ale přijde ten způsob: četba je povinná a její znalost se testuje hodnoceným písemným testem (samozřejmě si nedělám iluze, že by jsme to jinak stejně všichni četli, ale ono by určitě stačilo nějaké propracované doporučení a zájemci by si ke knihám cestu našli). Zatím poslední dílo má na svědomí Erich Segal a je jím Love Story (překládáno jako Příběh jedné lásky). Na začátku jsme byli upozorněni, že se jedná o romantický příběh, na jehož tragickém konci si hořce popláčeme - na ta slova se převážná většina třídy pohrdavě ušklíbla (a ten zbytek se později přiznal, že se to skutečně bez slz neobešlo). Podle mně je Love Story takový ten klasický slaďák s nezbytnými prvky: oba jsou mladí, ona krásná, chytrá, hudebně nadaná a chudá, on chytré a bohaté hokejové eso. Postupně se mezi nimi vyvine láska, kvůli které on neváhá opustit rodinu, následuje svatba, chudé, ale zamilované protloukání životem, příznivá změna situace a potom nezbytný zvrat, po kterém ona ve velmi mladém věku umírá a on se ve svém žalu dramaticky usmiřuje s otcem. Takže dějově absolutně nic nového (a protože autor na začátku prozradí, že to hlavní hrdinka nepřežije, nečeká vás ani žádný šok). To zajímavější teprve přijde: profesor Segal knížku během několika dní napsal poté, co se se svými studenty vsadil, že není přece problém vytvořit bestseller. A druhou podstatnou věcí, tou, která vás u knihy udrží, je jazyk - naprosto moderní a přirozený.

"Je na tobě vidět, že jsi bohatej a omezenej," řekla a sundala si brýle.
"To jsi na omylu," ohradil jsem se. "Jsem totiž inteligentní a chudý."
"Ale jdi. Já jsem inteligentní a chudá."
Dívala se mi přímo do tváře. Oči měla hnědé. Dobrá, možná
že vypadám nemožně, ale to ještě neznamená, že mě nějaká holka z Radcliffky - i
když má hezké oči - může pokládat za pitomce.
"Proč si, kruci, myslíš, že jsi tak inteligentní?" zeptal jsem se.
"Protože bych s tebou nešla na kafe."
"Heleď - ani bych tě nepozval."
"A proto jsi omezenej," řekla.
Erich Segal, Příběh jedné lásky

Sakra už!!

2008-01-05T17:06:00.000+01:00

Proč jsem to vždycky já, komu se smůla na paty lepí ve velkém, nepřetržitě a téměř nezaslouženě?

Po dvou týdnech sladkého nicnedělání končí vánoční prázdniny, zítra večer odjíždím do školy.

Veškerou práci, kterou jsem na ty dva týdny dostala, jsem odložila na poslední čtyři, takže bych teď měla makat jako šroubek.

Polovinu potřebných materiálů a podkladů mám na koleji.

Už skoro týden mi není dobře, spím i patnáct hodin denně a neklesá mi teplota.

A to nejlepší nakonec, nevím jestli se o tom dá takhle veřejně psát, ale ona mi to jistě promine...má milá (a notně střelená, jak se hned ukáže) spolubydlící, spolužačka a spolucvokyně oslavila příchod nového roku pořádným bobováním (místo obyčejného kopce sjezdovka, místo sáněk střecha od trabanta). Což by všechno bylo v pohodě, kdyby neskončila v konstrukci zasněžovacího děla a následně v krčské nemocnici s jedním obratlem zlomeným, čtyřmi pochroumanými, s naraženými zápěstími a zablokovanou krční páteří. Dva týdny si teď poleží v nmocnici a další čtyři doma, ale naštěstí to vypadá, že bude v pořádku.

Samozřejmě se tam tak trochu nudí a přijímá návštěvy, takže za ní všichni chodí, aby si pokecali a trochu ji zabavili. Jediný, kdo trčí doma jako idiot, jsem já. Nikam nemůžu, aby se nenakazila. Je mi houby platný, že se prý má celkem v pohodě a dokonce může i hrát na kytaru (vleže a tak, aby nehýbala hlavou ani tělem), když se s ní nemůžu dorozumívat jinak než SMSkama.

Do něčeho bych kopla, ale obávám se, že to nikomu moc nepomůže...

¡Carajo!

Merry Christmas!

2007-12-24T12:22:00.000+01:00

Hlavně se nestresujte, Vánoce jsou jen jednou za rok a stojí za to si je užít...

Přestaňte na poslední chvíli uklízet nebo snad dokupovat dárky, prostě si sedněte, pustťe si koledy (nebo zpívejte), povídejte si, jezte cukroví a usmívejte se!

Jestli si myslíte, že je tenhle příspěvek úplně mimo, jednoduše ho ignorujte, zbytečně byste se rozčilovali...

Vánoce za pět minut dvanáct

2007-12-16T21:24:00.000+01:00

Co všechno se dá stihnout za jeden víkend? Koupit valnou většinu dárků, některé i zabalit, upéct dva druhy cukroví, ozdobit stromeček...taky trochu uklidit, zvládnout prosincovou povinnou četbu, udělat prezentaci a naučit se anglický monolog (vlastně se teprv uvidí, co všechno jsem stihla nastudovat a jestli se bude někdo obtěžovat dát prezentaci pěti lidí do jednoho celku (znamenalo by to práci navíc)). Takže už není důvod se stresovat. Stačí přežít poslední školní týden, absolvovat vánoční večírek Žluté koleje a vánoční večeři a pak si jen užívat Vánoc...

A Mad Tea-party

2007-12-12T13:07:00.000+01:00

The table was a large one, but the three were all crowded together at one corner of it. "No room! No room!" they cried out when they saw Alice coming. "There's plenty of room!" said Alice indignantly, and she sat down in a large arm-chair at one end of the table.

"Have some wine," the March Hare said in an encouraging tone.

Alice looked all round the table, but there was nothing on it but tea. "I don't see any wine," she remarked.

"There isn't any," said the March Hare.

"Then it wasn't very civil of you to offer it," said Alice angrily.

"It wasn't very civil of you to sit down without being invited," said the March Hare.

Lewis Carroll, Alice in the Wonderland

Změna je život

2007-12-12T09:40:00.000+01:00

Asi jste zaznamenali, že došlo k mírné změně ve vzhledu blogu, takže to tu zase působí o něco živěji.

Za uskutečnění mých mnohdy šílených a nesmyslných nápadů a nekonečné hledání řešení a kompromisů děkuju Jolance, protože jak je už z názvu patrné, já jsem poněkud technický antitalent a slovo LAMA není v mém případě žádnou nadsázkou.

Doufám, že se vám nové logo líbí, časem sem i něco nového napíšu.

Pomalé a nenápadné vymykání z rukou...

2007-12-04T21:28:00.000+01:00

Znáte ten pocit, kdy víte, že máte skoro nesplnitelné množství práce (takže byste rozhodně měli začít něco dělat) a zároveň se vám vůbec do ničeho nechce, takže ve výsledku si raději uděláte volno, ale zároveň si to vyčítáte?

Asi jsem se poslední dobou dostala do časové spirály skluzu a nestíhání. Vánoce jsou málem za dveřmi a já nemám jediný nápad na dárky, v ledničce čeká těsto na perníčky, adventní věnec jsem kupovala v sobotu těsně před zavírací dobou...

Do toho samozřejmě ještě škola, která si na žádné svátky míru a pohody nehraje, takže nás čeká zkouška z angličtiny, projekt a test z češtiny, test ze zeměpisu a němčiny, úkoly z chemie, španělštiny a ZSV, k tomu jako bonus prezentace na biologii - a to není ani čtvrtletí, prostě nás unavují jen tak.

A pak taky flákám své "volnočasové povinnosti" - vím, že blog je je od toho, aby byl aktuální, ale pořád se mi ten přívlastek nějak nedaří dodržet. Jako volné pokračování úkolu z angličtiny si píšu s jedním Američanem, ale intervaly mezi maily jsem schopná natáhnout klidně na týden až deset dní...a ještě stíhám registrovat, že poslední dobou moc nečtu ani nepíšu...

Snad se to celé přes Vánoce ustálí, jinak se asi vážně časem zblázním.

Za bránou se dějou věci...aneb co všechno je nefér

2007-11-29T16:57:00.000+01:00

Navázání na předchozí příspěvek: Nejenom, že nám Chris zadal šílený esej (na který jsme se všichni vykašlali) a den potom si zlomil nohu, ale tohle pondělí ho k tomu všemu ještě vyhodili. Tečka, konec, žádné otázky, prosím.

Jediné, co jsme se později dozvěděli (kromě několika drbů a naprosto nepotvrzených fám) bylo to, že se vedení školy rozhodlo zrušit funkci Deans of the houses, protože tím vzniká příliš složitá struktura a místo očekávaného ulehčení se tím všechno jen komplikuje. Takže nově spadají vedoucí jednotlivých kolejí přímo pod ředitele školy a McKeatingovi tím pádem už nejsou dál potřeba. Opuštění veškerých funkcí se prý událo dohodou, když Christopher s Patricií nepřijali jinou práci. Zatímco se školu šířily divoké zvěsti, jedna informace zůstala oficiální: byli vyhozeni z hodiny na hodinu a teď shánějí nové bydlení, protože pro ně OG byla jak pracovištěm, tak domovem. A taky se chovali, jako bychom opravdu byli jedna velká rodina...

Teď chodíme na koleji kolem jejich vyklizené kanceláře a zvykáme si na nového dějepisáře, který naneštěstí nemůže učit v angličtině. Přijde mi, že poslední dobou se tu nějkaké dřívější závazky vůbec neřeší - z české fyziky jsme plynule přešli do anglické a z anglického dějepisu do českého a do jiné doby... Ale tohle je Open Gate a nikdo se nad tím nepozastavuje...

Nezbývá, než popřát McKeatingovým hodně štěstí a poděkovat za to, co pro nás udělali.

Věčný Patriciin úsměv a Chrisovo dupání s vlajícím pláštěm mi budou chybět...

P. S.: So long and thanks for all the tea...

Pohádka o koulování a esejích pro Mr. McKeatinga

2007-11-19T22:14:00.000+01:00

Minulý čtvrtek byla v Babicích docela slušná zásoba sněhu. Také samozřejmě nebylo téměř možné vystrčit třeba jen nos z budovy a nekoupit pořádnou ránu dobře mířenou koulí. Stále by tocelé vypadalo celkem normálně, kdyby to měli na svědomí jen studenti. Ale to by nebyla Open Gate.

Všem lidem z areálu přišel mail od Christophera, že vedení školy pořádá velkou koulovací bitvu proti studentům. Bohužel se časově kryla se seminářem španělštiny, takže jsme se museli spokojit s pohledem z okna. I to ale bohatě stačilo. McKeatingovo nadšení nebylo nijak hojně opětováno (nebo řečeni jinak: učitelé se rozhodli možnost nevyužít a ve výsledku se před školou sešlo asi osm studentů Mr. Sommers a samozřejmě Mr. McKeating.

Chvíli jsme pobaveně koukali, jak dostávají profesoři naloženo a pořádně se smáli, potom začalo být najednou jasné, že si christopher nesedí ve sněhu jen tak pro zábavu. A v okamžiku, kdy ho napůl odtáhli, napůl odnesli na kolej, už tovtipné nebylo ani trochu. Konečná zpráva zněla: zlomený kotník, dva měsíce sádra.

Boží Mlýny melou nejen jistě, ale občas i docela rychle - to samé dopoledne jsme totiž od něj dostali poměrně těžký esej na další hodinu (tedy toto úterý), což bylo pro všechny dost nezvladatelné. Nebezpečí rázem pominulo, protože náš drahý dějepisář teď samozřejmě neučí. Jasně, že je to hrozně hnusné, ale to má za to. Ale jinak je mi ho líto, protože zlomený kotník je fakt humus.

A zdaleka nejlepší je, že celé odpoledne sám a dobrovolně zorganizoval...

Kterou Židli si vybereš Ty?

2007-11-19T21:24:00.000+01:00

Před nějakou dobou jsem slíbila, že sem přidám něco o sebepoznávacím víkendu jménem Židle 2007. Takže se pokusím splnit, co jsem slíbila, ale kdo nezažil, nepochopí (ale tak je to ostatně vždycky a se vším). Celý ten listopadový víkend "v jiném světě" se nesl v duchu hledání vlastního já, té Židle, na kterou umístíme svůj život. Z různých koutů republiky se nás sjelo 21, abychom na to tápání a pátrání nebyli sami a celou dobu se o nás perfektně starala spousta organizátorů.

Pilířem víkendu byl Labyrint Života, jakýsi "život nanečisto" ve velmi koncentrované a realistické podobě, který jsem později shrnula slovy: velmi silný zážitek, nápor na psychiku a spousta látky k přemýšlení. A to přemýšlení o netradičních věcech se mě stále drží, dohromady s hromadou vzpomínání, stýskání i nové energie a myšlenek na jakoukoli formu srazu...

Každopádně jsem ve svém zmateném bloudění zase o něco jistější a o pár krůčků dál. O své Židli můžu každopádně říct, že sice nemá ani malinko konkrétní tvar, ale stejně si na ni snad za nějaký čas budu moct sednout...

Hodiny pozpátku jdoucí, jediné správné jsoucí..

2007-11-13T20:31:00.000+01:00

To je jedno z pravidel, kterými jsem se řídila o víkendu na jednom geniálním kurzu, podrobnosti se zde doufám objeví hned, jak si to trochu srovnám v hlavě.

Každopádně to fakt stálo za to. Důvod, proč sem teď píšu je velmi jednoduchý - už se nemůžu dívat na to prázdné místo a jsem po víkendu stráveném se super lidma hrozně nabitá energií, takže musím napsat aspoň něco, ikdyž s časem mám trochu problémy a kdyby běžel pozpátku, dost by mi to usnadnilo život.

Zaprvé, DĚKUJU všem, kdo tam byli, jak organizátorům, kteří se o nás báječně starali, tak účastníkům, kteří se postarali o to, aby byla Židle 2007 opravdu nezapomenutelná.

Zadruhé, stýská se mi a snažím se udělat si v hlavě trochu pořádek, protože mám teď spoustu věcí k promyšlení.

Zatřetí, neodpustím si pár odkazů pro případné zvědavce: Židleblog a Židlestránky.

Spáááááááááááát...

2007-10-23T15:04:00.000+02:00

„Spánek je útlumově-relaxační fáze organismu, při níž se snižuje či přímo mizí funkčnost některých smyslů, snižuje se tělesná teplota (proto se lidé před spaním přikrývají dekou), dýchání se zpomaluje a krevní tlak se snižuje.
Během spánku se lidem většinou zdají sny (které nejsou černobílé, jak se někdy mylně uvádí); i při spaní mozek intenzivně pracuje. Spánek nám zabere přibližně třetinu života, tj. asi 25 let. Rušení nebo neumožnění spánku vede k psychickým potížím (ty jej naopak také mohou vyvolat) a používá se též jako moderní metoda mučení. Při pokusech na psech a kočkách odpírání spánku a opakované buzení vedlo po asi patnácti dnech k smrti.“ (Wikipedia, 2007)

Z toho je jasně patrné, jak moc potřebný spánek je (některé prameny uvádějí, že průměrná potřeba spánku je asi 7 hodin). A není se proto co divit, že poté, co nám profesoři začali přát hezké prázdniny a zadávat práci, abychom se v čase, který tím získáme, náhodou nenudili, začali jsme my na oplátku používat větu "Já jdu asi spát!" vždy ke konci vyučování.

Osobně tady na OG spím maximálně těch 7 hodin (a většinou míň), takže jsem při zkoušce z angličtiny na otázku "co ráda dělám ve volném čase" prostě odpověděla "Spím."

A paní zkoušející jen poznamenala, že to chápe a že už jí to ten den řekla spousta mých spolužáků. Ještě by to mohlo začít docházet těm, kteří nám zadávají domácí práci...

Protože dnes nemám seminář a tudíž jsem pro dnešek se školou skončila, přeju vám dobrou noc a jdu spáááááááááááát...

Just can't believe it...

2007-10-19T14:31:00.000+02:00

Nechápu to. Ani trochu tomu nerozumím. Na konci srpna jsme se domluvili, že vymyslíme úplně skvělou výpravu, která nastartuje lepší část činnosti našeho kmene. Takže jsme všechno vymysleli, nachystali a dnes odpoledne měli odjet. Kvůli tomu jsme s klarrrkou odjely ze školy o den dřív, ona pak podnikla hodinový nákup a na zádech ho odnesla domů a já jela do knihovny půjčit knížku, která byla nutně potřeba a nikdo jiný neměl čas ji sehnat. Pak jsem si zabalila batoh. A pak zazvonil mobil s oznámením, že není dost lidí na to, aby mělo cenu někam jezdit (6 organizátorů a 2 účastníci) a že se celá akce ruší (tedy možná přesouvá na podzimky).

Takže teď máme plnou ledničku jídla, které se prý poveze na podzimky, v pokoji stojí zabalený batoh, který jsem líná vybalit a ještě jsem se pohádala snad s celým světem.

Kdysi jsme doma měli boxovací pytel. Ale byl moc tvrdý a omlacoval za sebou zeď, takže jsme ho sundali. A už dlouho jsem neměla takovou chuť jít do něj tlouct jako právě teď. Je to úplně absurdní - náš kmen má 16 aktivních členů, ale výprava se ruší...
'cause you had a bad day...

Belum

2007-10-14T09:03:00.000+02:00

Je vypozorováno, že Američané mají rádi jednoznačné odpovědi. Ať ano znamená ano a ne znamená ne. Tak nebo tak. Nic mezi tím, prosím.

V Indonésii běžně používají slovo, které krásně obchází naši potřebu černé a bílé. Belum je to slovo a znamená "ještě ne docela". Krásné slovo, které v sobě zahrnuje neustálou možnost. "Mluvíte anglicky?" "Belum." Ještě ne docela. "Máte děti?" "Belum." "Víte, co je smyslem života?" "Belum." Říct rovnou ne je považováno za nezdvořilé a cynické. Někdy to vede ke komickým situacím. "Hoří ten taxík?" "Belum." ještě ne docela.

Je to přístup jako v tom starém estrádním vtipu: "Hrajete na housle?" "Já nevím, nikdy jsem to nezkusil."

Snad. Možná. Třeba. Ani ano ani ne, zato v říši možného. Jemné hrany jsou žádány na této parádní jízdě lidského dobrodružství.

Je tohle ten nejlepší ze všech možných světů? Belum.

Blíží se konec světa? Belum.

Obejdeme se beze zbraní?

Nevím, nikdy jsme to nezkusili.

Je beznadějné myslet si, že bychom mohli?

Belum. Ještě ne.

Robert Fughum, Už hořela, když jsem si do ní lehal (č. 1992)

TIE, PET, FCE and being PREPARED

2007-10-13T11:17:00.000+02:00

Ještě nedávno mi výše uvedené zkratky připadaly povědomé asi jako čínská abeceda. Nebo jinak - samozřejmě jsem věděla, že FCE znamená first certificate, ale tím mé znalosti i zájem končily. Až když jsme se v září vrátili do hodin angličtiny, zjistili jsme docela rychle, že by nás to celé zajímat opravdu mělo - jedná se totiž o zkoušky, které budeme skládat tenhle školní rok.

Takže hezky popořadě: TIE (test of interactive English) nás čeká ve středu, PET testy začátkem prosince a FCE na konci června.

TIE je založen na přípravě, které jsme se věnovali minulý šklní rok a kandidáti mají za úkol napřed 30 minut hovořit ve stanovených dvojicích o knize, nějakém dlouhodoběji sledovaném tématu z novin a něčem, co nás zajímá. A potom individuálně napsat během 60 minut 2 krátké eseje (jeden o knize nebo článku a druhý na předem neznámé téma).

Ví Bůh, o čem je PET a proč ho z celé školy dělá jen 20 lidí, ale všechno se prý včas dozvíme.

A na FCE je času (zatím) dost...

Zmíněné slůvko prepared nám bylo vnuceno na čtvrtečním shromáždění, kdy při poskytování informací o TIE došlo na jakousi papírovou aktivitu, při které se různá slova (welcoming, polite, prepared...) ukazovala po celém divadle a upozorňovala nás, jací máme být, až se objeví zkoušející z Irska. Všichni jsme zvládli dost nahlas zopakovat, že budeme slušní a vstřícní, ale pak přišla řada na "prepared" a drahý pan profesor pokračoval: "You are going to be WHAT?" a nikdo se neměl k tomu, aby dost nahlas zařval, že budeme připraveni. Takže znova: "You are going to be WHAT?, You are going to be WHAT?, You are going to be WHAT?". Při tomhle výstupu by jsme si všichni (včetně pana ředitele) nejraději ucpali uši a vyběhli ven, ale nakonec pan Heys zaslechl, co chtěl, a svůj výstup ukončil.

Tak snad kromě prepared budeme i successful, jinak nám celá příprava byla absolutně k ničemu... We will see...

Lživý psací stroj

2007-10-07T17:33:00.000+02:00

Včera jsem slíbila, že sem dám sloh o přísloví, až ho dopíšu, takže tady je...

Tonda byl ve všech ohledech až bolestně obyčejný člověk – krásy moc nepobral, zdvořilostí a taktem zrovna neoplýval a jeho inteligentní myšlení by celkový dojem velmi zlepšilo, kdyby se neprojevovalo tak samolibě. Přesto mě k němu cosi přitahovalo - musím se dokonce přiznat, že jsem ho měl docela rád. Byla to jeho schopnost vyprávět o imaginárních hrdinech, jejichž osudy spřádal pro román, o kterém věřil, že mu může převrátit život naruby a vysvobodit ho z prostředí květinových záhonů, motyk a kropicích konví. Svým výjimečným talentem v tomto složitém období plýtval na psaní dlouhých ublížených dopisů, hustě proloženými pasážemi z díla a žádajících o zhodnocení, jejichž jedinými příjemci jsme byli já (dlouholetý přítel) a jeho matka (dlouholetá fanynka).
Toho deštěm zmáčeného podzimního odpoledne mi však od něj přišel list, který nejenže se vůbec nepodobal obvyklému kňouravému stylu, ale naprosto se také lišil závažností obsahu a navíc neobsahoval ani zmínku o onom usouženém rybáři a jeho marnivé dceři. Tentokrát se totiž celé sdělení týkalo pouze samotného pisatele. A celý text zněl:
Milý příteli,
Doufám, že se Ti daří dobře, minimálně alespoň lépe než mně (což by zase nemělo být tak těžké, ale k tomu se hned dostanu).
Jak jistě víš, pracuji pro jednu bohatou farmářskou rodinu, kde se starám o rozlehlou okrasnou zahradu a odměnou mi kromě platu je také malý správcovský domek, ve kterém bydlím. A to mě přivádí k jádru celého problému – tato situace se až donedávna jevila jako ideální, nyní se však můj zaměstnavatel rozhodl vyměnit podstatnou část personálu, protože prý nebyl spokojen s jejich výkonností – a to se týká i mně. Nemusím asi říkat, co všechno jsem tím tak nenadále ztratil: práci, střechu nad hlavou a samozřejmě také veškeré příjmy. Z toho všeho neomylně vyplývá, že jsem momentálně v poněkud tíživé životní situaci, troufám si dokonce tvrdit, že procházím krizí bez valných vyhlídek na jakékoli zlepšení.
Chtěl bych Tě proto požádat o radu, protože nic a nikdo člověku nepomůže tak jako dobří přátelé. Předem děkuji za všechno, co mě z této zoufalé smůly vytáhne, věřím, že se ke mně neotočíš zády.
Tvůj navždy zavázaný přítel
Tonda

Samozřejmě jsem pochopil, co mi tím chce naznačit: já nejsem právě chudý, můj dům je dostatečně velký a on, můj dávný přítel ze školy, je nyní ve vážných nesnázích. Skutečně jsem to cítil jako svou povinnost, takže jsem ani na chvilku nezaváhal a obratem ho k sobě pozval do doby, než na tom bude tak dobře, aby se zase mohl postavit na vlastní nohy. Odpověděl nadšeným děkovným dopisem, ve kterém sliboval „ nekonečnou vděčnost“ a dodával, že se objeví přesně za týden. Protože jsem tehdy bydlel sám, s nikým jsem se nemusel domlouvat a nikdo mi v mém plánu neodporoval, takže jsem jen upravil pokoj pro hosty k běžnějšímu užívání a postaral se, aby se tam můj přítel cítil co nejlépe, a pak už netrpělivě čekal na jeho příjezd.
Ve stanovený den přesně v 8:00 se rozdrnčel domovní zvonek, na prahu stál zmoklý Tonda a v každé ruce svíral velký kufr. Velmi vřele jsme se přivítali a po zevrubné prohlídce domu skončili u krbu, každý v ruce sklenku dobrého vína a myšlenkami ztraceni v událostech, které se odehrály v době, kdy jsme se neviděli. Tonda si na nové prostředí a možnosti rychle zvykl a byl očividně spokojen (jak by taky ne, když ve chvílích, kdy jsem pracoval a vydělával na nás oba, on zůstával doma a věnoval se psaní svého románu). Vypadalo to ale, že jeho práce zdárně pokračuje, nebo se tak přinejmenším vyjadřoval, neměl jsem proto důvod rušit ho z tvůrčího vytržení.
Když jsem však po několika týdnech projevil přání přečíst si alespoň část jeho díla, začal se náhle nepochopitelně vytáčet s tím, že jeho román by neměl nikdo číst, dokud nebude dokončen. Toto přání jsem respektoval a o díle jsem se dalších několik týdnů nezmínil. Mezitím Tonda začal vyrážet na „inspirační vycházky“ po okolí (samozřejmě v mé pracovní době). A tyto výlety mu zřejmě dělaly velmi dobře, protože se začal nadšeněji vyjadřovat o pokrocích, které v psaní dělá. Jako člověk, který sledoval celou jeho trnitou cestu za vysněnou kariérou, jsem z toho měl opravdovou radost a často jsem ho v jeho úsilí povzbuzoval a přál mu hodně úspěchů.
Uběhly měsíce a nebylo si možné nevšimnout, že ten původně poměrně hubený člověk by se náhle dal nazvat baculatým a že naše výdaje za jídlo jsou značně větší než v době, kdy ke mně Tonda přijel. Stále se nevzdal rutiny dopoledních vycházek, jen místo do blízkého parku začal chodit do blízkých potravin. O románu dále mluvil, ale názor ohledně jeho čtení nezměnil. A na opakované žádosti, abych si mohl přečíst aspoň jedinou stránku, když předtím své dílo tak štědře vkládal do dopisů, odpovídal zatvrzelým „ne“ a téměř zlostným „už jsem Ti to přece říkal“.
Přestože se blížilo léto, dolehla na mě náhle dost ošklivá chřipka, takže jsem byl nucen zůstat několik dní doma a odpočívat. Tehdy mě popadla nepřekonatelná zvědavost a hned jak Tonda zmizel z dohledu, vrhl jsem se do jeho pokoje a začal horečnatě hrabat v zásuvkách, abych si mohl přečíst třeba jen nepatrný úryvek toho opěvovaného díla. Nenašel jsem však nic jiného, než spoustu čistých papírů, které čekaly na založení do značně otřískaného psacího stroje a dále několik bloků, většinou prázdných nebo jen nepatrně popsaných nesouvislými poznámkami, které neměly s románem nic společného. Byl jsem naprosto v šoku a nechtěl si připustit, že mi můj dávný spolužák zcela nepokrytě lže do očí.
Když jsem zaslechl zachrastit klíč v hlavních dveřích, jako blesk jsem vystřelil z pokoje a zavřel se ve své ložnici, takže mě Tonda z odhalení svého tajemství ani náznakem nepodezíral. A tak si u večeře začal stěžovat, že je jeho pokoj příliš malý a tmavý, takže se v něm špatně pracuje, a že hned vedle je přece jedna mnohem větší a celkově lepší ložnice, kterou stejně nikdo nepoužívá a jemu by se náramně hodila. Ani mi nemohl lépe připravit půdu pro příšerný výbuch hněvu, ve kterém jsem ho obvinil ze lži, využívání a nevděčnosti a nutil ho jednou provždy opustit můj dům. Úplně se najednou změnil, začal prosit o odpuštění a sliboval, že už se to nebude opakovat, jen ať mu dovolím zůstat, protože přece nemá kam jinam jít. Tentokrát jsem však zůstal neoblomný a dodnes jsem velmi rád, že jsem znovu nepodlehl, protože Tonda by si byl nejen vzal z podaného prstu celou ruku, ale rovnou by se v mém životě usadil natrvalo.

Co se také najde pod pojmem "česká přísloví"

2007-10-06T18:50:00.000+02:00

Na tohle jsem narazila při pročítání spousty přísloví a rčení. Myslím, že je to velmi trefné, i když si třeba budete myslet, že jsem zbytečně jízlivá...možná, možná ne...

Každý má právě tolik ješitnosti, kolik mu chybí rozumu.

Pravděpodobně k tomu časem něco přidám, nebo sem rovnou hodím to vyprávění, kvůli kterému celé tohle směšné hledání podstupuju...

Loneliness...

2007-09-22T17:47:00.000+02:00

...zkrátka ten pocit opuštěnosti, když všichni někam či za někým vyrazí a vy zůstanete sedět sami doma a nemáte na nic náladu, takže prostě neděláte vůbec nic a ještě si to vyčítáte. Tohle teď přesně vystihuje moje pocity...koukám do monitoru a tluču do klávesnice, aniž by to k něčemu vedlo a přitom nejsem schopná se z křesla u počítače zvednout a trochu se vzpamatovat... všichni jsou pryč, protože prostě asi lépe vědí, co chtějí a umí si to i zařídit...
v prvním příspěvku jsem psala, že mi tenhle blog bude sloužit jako hromosvod a teď nejpozději je vidět, že jsem nekecala...ale moje momentální nálada se chová jinak než blesk, který prostě sjede do země a zmizí, takže ani to, že sem napíšu, mi teď nijak výrazně nepomůže..dál budu zírat do zdi a přemýšlet o ničem...

Pravá česká boarding school

2007-09-08T18:08:00.000+02:00

Taky v tom cítíte ten rozpor - pravá česká a boarding school (britský typ školy)? No a přesně o tom je podle mně Open Gate, první česká škola kolejního typu, která právě zahajuje třetí rok své existence. Po týdnu testování všech nových pravidel a "vymožeností" na vlastní kůži můžu potvrdiz, že vedení školy opravdu velmi cíleně směřuje k výraznému "poangličtění" našeho ústavu - pozornost si zaslouží už jen to, že žádnou z vedoucích pozic nezastávají Češi.

A co že se vlastně tak výrazně změnilo? Novinkou je třeba obnovení tradice ranních shromáždění, tzv. assemblies (jsou celkem tři - v pondělí a ve čtvrtek školní, ve středu kolejní), na kterých se prý budou probírat důležitá školní i světová témata. (No, uvidíme.)

K dvěma kolejním budovám bylo přistavěno další patro, kde vznikly byty pro učitele a vychovatele, kteří posílí počet osob trvale žijících v areálu, tzv. residentů...

Přestože vychovatelé loni neustále tvrdili, že stěhovat se už nebudeme muset, pokud sami nechceme, najednou jako by na své prohlášení zapomněli - provedli totiž opravdu velkou rošádu, která zapříčinila mimo jiné to, že jsem se z pravé strany přízemí žluté koleje přestěhovala na levou stranu v prvním patře a dosud si nestačila zvyknout.

Aby toho nebylo málo, důraz na agličtinu se projevuje třeba tím, že máme na naše (české) vychovatelky mluvit anglicky (a totéž samozřejmě platí i obráceně). A ještě dřív, než nám náš nový třídní (angličan) rozdal rozvrhy, obdrželi jsme zadání prvního hodnoceného úklu z angličtiny...prostě Open Gate.

Teď to celé ale zní hrozně negativně, zvlášť pro někoho, kdo to na OG nezná, a to jsem nechtěla...

Takže přidávám ryze pozitivní věci - tou první je např. uniforma, která na přání studentů prošla určitými změnami - například i holky dostaly zimní kalhoty, všichni si mohli vybrat mezi vázací a již uvázanou kravatou a individuálně nastavit počet košil a triček, aby si nošení uniformy co nejvíc zpříjemnili.

Druhým zlepšením (a zní to hrozně přízemně, ale myslím, že se mnou všichni budou souhlasit) je jídlo - po očividném zvednutí rozpočtu do kuchyně jako mávnutím kouzelného proutku přibyly věci jako toustovač či opékač topinek a nabídka jídla se také velmi zpestřila - teď máme možnost jíst deně spoustu ovoce a zeleniny, teplé vafle, několik druhů čaje, kávu nebo džus a vybrat si ze čtyř obědů a dvou večeří.

Další změnou je rozšíření profesorského sboru a obecně spousta nových tváří na OG. Jednou takovou novou/starou tváří je Mr. Kostečka, nejlepší češtinář vesmíru, který se po roce opět vrátil a tentokrát prý hodlá zůstat déle, takže nás asi dovede až do oktávy (tudíž je tu i docela reálná šance, že z češtiny odmaturujeme).

S novým rokem se změnila velká spousta věcí, ale až čas ukáže, jak moc to nám studentům ovlivní životy...

S. V. 07 again

2007-09-08T14:12:00.000+02:00

V souvislosti s včerejším příspěvkem bych sem chtěla přidat jeden odkaz, který přesně spadá do fulghumovského "Slova, která jsem si přál napsat sám". Velmi výstižně a myšlenkově i jazykově bohatě vystihuje mé pocity z prázdnin, tak snad se autorka neurazí...

http://klarrrka.blogspot.com/2007/09/memories.html

Svatoplukovy Pruty 2007

2007-09-07T19:36:00.000+02:00

Už je to možná passé a ten správný dojem trochu vyprchal, stejně sem ale musím napsat o jednom kurzu, kterého jsem se na konci prázdnin měla možnost zúčastnit.

Svatoplukovy pruty jsou roverský lesní kurs zaměřený na podporu rozvoje a činnosti roverských kmenů a družin. Kurs je určený pro čtyř až šestičlenné skupiny roverů (17 - 24 let) a rangers (16 - 24 let) z již existujících či teprve vznikajících kmenů a obzvláště pro ty, kteří se aktivně podílejí na vedení kmene. Kurs nabízí inspiraci pro kmen v oblastech: roverský program (tvořivé a outdoorové aktivity, příroda a ekologie), služba, vedení a fungování kmene.

Osobně bych k tomu dodala, že je to kurz, na kterém jsem poznala šedesát nových lidí a asi dvacet instruktorů a k tomu načerpala inspiraci, zkoušela řešit problémy a hlavně se parádně pobavila. Jsk bylo řečeno dříve, účastníci byli na většinu programu rozděleni na tři pruty - Tvořivost (jinak též Patlalové), Outdoor (Dobrovolní dárci orgánů) a (to nejlepší nakonec) Příroda (přižnávám, že nám se přezdívalo Trávožrouti :o) ). Programy "prutů" byly patřičně tematicky zaměřené a v případě Přírody (ostatní nemůžu posoudit) také velmi dobře vybrané a zkombinované a letos také docela akční. Také probíhaly tzv. "nepruty" a spousta dalšího programu buď pro všechny, nebo pro jednotlivé kmeny a trojkmeny...no zkrátka paleta aktivit byla velmi pestrá a každý si myslím přišel na své.

Nejvíce mi v paměti utkvěly ty "zážitkovější" záležitosti - poměrně drsná a fyzicky a hlavně psychicky náročná hra pro týmy složené z jednotlivých kmenů, obří podoba jakéhosi Člověče, nezlob se a samozřejmě také příroďácké ztvárnění čtyř živlů - byť to zní divně, zdaleka nejnáročnější byl vzduch, který mi naopak vždy přišel poměrně lehký :o). Úkolem bylo zdolat lanovou lávku ve výšce přibližně 13 metrů, na kterou jsme jednotlivě lezli a následně skákali dolů (samozřejmě s bezpečným jištěním, ale i tak jsem se klepala, až se celá lávka třásla). Zajímavým zpestřením bylo přespání na Varhošti s pohledem z rozhledny na východ slunce a s následným celodenním putováním.

A bude to znít dost divně, ale úplně nejlepších mi přišlo posledních několik hodin - večer jsme slavili narozeniny knížete Svatopluka, nechyběla pořádná hostina, narozeninové dary, oslavné ódy a divadla, která představovala jednotlivé pruty. A potom jsme se nahrnuli do společenské místnosti zvané Vodopády, rozezvučeli včechny dostupné hudební nástroje a zpívali do čtyř do rána neboli do ochraptění. Další, poslední prázdninové ráno jsme se šli vyfotit v "prutových" tričkách, uklidili celou základnu a začali se neochotně rozjíždět tam, odkud jsme před deseti dny přijeli...vlakem do Prahy nás jelo něco pod dvacet, stejná trika, čtyři kola, velké batohy, velká únava a velká sranda...taková správná prázdninová tečka.

Takže díky všem úžasným lidem, kteří se tam sešli...

Summer reading

2007-08-21T13:32:00.000+02:00

S létem si žáci a studenti většinou vybavují pohodu oproštěnou od různých otravných povinností, což je určitě důvod, proč nějakého našeho otravného profesora napadlo, že neexistuje nic lepšího než hodnocený prázdninový úkol. Oficiální odůvodnění našeho anglického čtení a psaní je udržování "těžce vydobyté úrovně angličtiny" (proto naše skupina dostala texty určené pro nižší level) a příprava a přiblížení se zahraničním školám, kde je studium přes léto běžnou záležitostí. Jistě se v celém ročníku shodneme (Vláďa a Tom se nepočítají :o) ), že se jedná o úkol dost nesmyslný, protože kdo se chce zabývat angličtinou, přečte si raději anglickou knihu vlastního výběru (co třeba sedmý Harry Potter?) a kdo nic dělat nechce, ten se stejně žádným summer reading obtěžovat nebude. Je to zkrátka jen další důkaz, že naše škola je jistým způsobem "speciální".

Prázdniny = volno??

2007-08-21T13:12:00.000+02:00

Jasněže vím, že se ty letošní pomalu chýlí ke konci, tohle taky nemá být jejich uvítání, ale jakési shrnutí... Prázdniny jsou původně odvozeny od slova prázdno, ale já osobně si popravdě nikdy nepřipadám vytíženěji než právě v červenci a srpnu. Hned zkraje července skautský tábor, pak pár dní relax, týden na chatě, nějaké vyřizování doma, čtyři dny na výletech po Českomoravské vrchovině, deset dní chození po Slovenských horách, pár srazů s kamarádkou a jako sladká tečka mě ještě čeká prý báječný roverský kurz... takže když pak v září profesoři začnou s tím, jak jsme si odpočinuli a kolik máme sil do práce, nemůžu se zbavit pocitu, že jsem se prakticky nezastavila celé ty dva měsíce. Je to tak ale vždycky a rozhodně bych neměnila s někým, kdo o prázdninách střídá koupák s kompem a zase naopak a po třech týdnech tvrdí, že se snad nudou těší do školy. Takže nezbývá, než si užívat poslední dny a v září nás s otevřenou náručí a prázdnými lavicemi čekají různé ústavy.

První příspěvek...

2007-07-31T22:30:00.000+02:00

Všechno je jednou poprvé a aby tu nebylo to hnusné prázdné místo, rozhodla jsem se sem poprvé taky něco napsat... Takže: celé to tu bude sloužit jako kecárna a "hromosvod" a deníček v jednom. A protože chybama se člověk učí a žádný učený z nebe nespad atd., nijak mě netrápí dosavadní úroveň... Třeba na to časem přijdu a pak už to bude jen lepší :o) A to už by asi stačilo, abych se pro začátek nepředřela ;)